Po hudební stránce kompilát Radůzy, Hapky a muzikálových rolí Jiřího Korna. Snažit se proniknout do hlubin textů je stejně namáhavé jako přečkat nekonečnou charakteristiku "Velký muž". Ten se klene jako duha a ne a ne skončit. Existencionální otázku o čekající zmuchlané dece ("Půlnoční") jsem pak již řešit odmítl. Stačilo přijmout osvobozující fakt, že není ustláno a pokračovat v poslechu, při kterém mě po celou dobu v uších tížil tlak pocitu, že se autorce nepodařilo přesně přenést chtěnou výpověď. Těžká témata ("Šoa") se střídají s podbízivými výkřiky doby ("A dost!") a obě polohy jsou podané přesně v intencích názvu desky. Nejmarkantněji v písničce "Domov důchodců", ve které slibný syrový začátek s prostěradly z igelitu vystřídá hloupá sociální internacionála o teplácích pod prsa, ve kterých jsou si všichni rovni. Jestliže nepříliš invenční hudební materiál chvílemi povyšují jazzové vsuvky, slova takovou životadárnou injekci postrádají. Spíše jsou svou vlastní eutanázií nacházející po necelé hodině naplnění v nalezení smyslu autorčiny zhudebněné pravdy o tom, že každý je svým vlastním soudným dnem.
Jsi blbec