Zložení sme z iných ľudí
zopár blízkych vo mne prúdi
keď tu sú, to cítim v hrudi
a keď tu nie sú, v bruchu studí
("Pohojdaj ma")
Žádné singly. "Prázdniny" je nutno poslouchat v celku. Jedině tak fungují. Jedná se o stejný model jako v případě loňské desky "Radio" (Kittchen). Jedna písnička za druhou vytvářejí vlastní komplexní svět. Budují atmosféru, z které se těžko uniká. Odlehčené rýmy ve službách osobní filozofie pomíjivosti. Pokud někdo čekal od dvojice Monikino Kino pouhou zábavu, bude zaskočen.
Středobodem je "Christýna po diskotéke". Sbíhají se v ní všechny motivy "Prázdnin". Jedním z těch hlavních je hledání. Za druhý se dá pak považovat moře. Širá pláň mořské vody může děsit stejně jako hledání bez konce. Ale zatímco každé moře má svůj břeh, o hledání totéž prohlásit nelze. Díky střídání těchto dvou elementů, pečlivě dávkované vnitřní temnotě, do které proniká světlo majáku, jsou "Prázdniny" tak magnetickou záležitostí. A není to jenom o textech.
Ačkoliv tempo skladeb postupně narůstá, zastaví se přesně na té hranici, za kterou by doprovodná slova už působila jako směšné říkanky bez obsahu. Navíc skutečnost, že se podařilo vytvořit elektronický popový sound bez všech možných manýr (alá Never Sol), je další předností desky. "Prázdniny" jsou pozvánkou do domu Monikino Kino, kde jediným nábytkem je stolek na počítač. Místnosti jako zákoutí duše. Zatlučená okna. Až na jedno s výhledem na moře. Spokojíte se s myšlenkou na něj nebo ho budete hledat, i když vám to zabere třeba celý život? Nebo půjdete radši do přeexponovaného sněhu na běžky?
Monikino Kino - Prázdniny ... poslech / nákup