... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Listopad 2014

Aneta Langerová - Na Radosti ... 45%

30. listopadu 2014 v 13:36 | Petr Balada |  recenze cz
Co se stane s osmadvacetiletou zpěvačkou, která se v rámci tvůrčího procesu uchýlí do nepropustných šumavských hvozdů? Zestárne o dvacet a let a natočí národně obrozenecké album plné přírodní lyriky a pompézně znějících aranží se smyčci. Vzpomínáte na "Proměny" od Čechomoru posíleného Lenkou Dusilovou? Tak k tomu přidejte "Jedináčka" z předchozího počinu Anety Langerové a jste doma. V podstatě by mohlo mít "Na Radosti" i stejné datum vzniku. Hudebně i textově je to klasické album do bezčasí. Vlastně by ho klidně mohl nazpívat kdokoliv jiný a výsledek by byl stejný.

Jediné dva momenty "Panna" a "Divoká hejna", kdy jsem měl jako posluchač dojem, že se mi snaží interpret něco říct, byly zabity ještě v průběhu těchto písniček aranžemi stahující intimitu sdělení a prožitku do komerčního výprodeje emocí podpořeného patřičnou dávkou smyčců. Jakoby se Aneta Langerová pod ozvěnou úspěchu tour "Pár míst" rovnou rozhodla na desce servírovat dojemné divadelní verze pro velké sály.

Nezanedbatelný vliv na novou, vážnější, interpretační polohu zpěvačky pak měla, vedle objevení stromů, trávy, potoků a svitu luny, nejspíše také, ať už přímá či zprostředkovaná setkání s dámami Martou Kubišovou (muzikál "Touha jménem Einodis") a Annou Barkovou (film "8 hlav šílenství"), čemuž by mj. odpovídala titulní píseň zavánějící dokonce šansonem. Škoda, že se jejich osudy nepromítly do obsahu textů. To by se pak snadněji odpouštělo i nejdéle znějící j v historii české populární hudby ("Svatá Kordula").

Kdyby alespoň "Na Radosti" nebyla taková hudební nuda (zaplať pánbůh za rytmiku skladby "Nevěsta"). To Baromantika je proti tomu hrubej odvaz. Ale můžu si za to nejspíše sám. Očekávání spojovaná s připodobněním k tvorbě jakou se aktuálně prezentuje například Anna Calvi, se ukázala být mlhovinou na krájení. (Orchestrální aranže na "One Breath" to je skutečně jiná váhová kategorie. Pokud by Anna Calvi natočila něco podobného jako "Na Radosti", těžko by se dostala do nominací na Mercury Prize.) Opravdovost Anety Langerové patřila vždy k pozitivním rysům její kariéry. Věřím, že i tentokrát to myslí upřímně. Jen nevím, jestli mě to poprvé nezačíná s výhledem do budoucna spíše děsit.

Aneta Langerová - Na Radosti ... spotify / nákup CD / nákup MP3

East India Youth, Subject Lost - Palác Akropolis, Praha (25.11.2014)

26. listopadu 2014 v 12:47 | Petr Balada |  Hudba
Krása je subjektivní. Lze se v ní ztratit i díky ní oněmět. Subject Lost ve svém velkém vystoupení pár takových chvil návštěvníkům nabídl. Zejména ve střední pasáží, kdy se odlepil od down tempa a vizualizace promítaná na rozměrné plátno dostala barvy. Na druhou stranu by této části chyběla bez úvodního zvukového a obrazového okouzlení kosmickým prostorem působivost. Jestli proto bylo na celém vystoupení něco skutečně udivujícího, pak přirozenost s jakou se mu podařilo vystavět postupně gradující hudební příběh. Ano, bylo to spektakulární. Domácí příprava se vyplatila.

Nestává se zrovna často, abychom mohli během pár dní u nás vidět vítěze i dva z nominovaných aktuálního ročníku Mercury Prize. Po fenomenální jízdě s Young Fathers v Roxy a zastávce Polar Bear v Malostranské besedě, dorazil East India Youth. Jeho o poznání subtilnější produkci sice přihlížel menší počet návštěvníků, ale klubová atmosféra nebyla tak úplně na škodu. Zvláště v extaticky tanečním finále přišlo více místa pro pohyb vhod. Než k němu došlo, East India Youth dokazoval, proč se mu dostává takové pozornosti. Umí zkomponovat skladby, které překračují hranici pouhé skládanky z beatů a samplů. Mají v sobě život podporovaný jeho i v live verzi vynikajícím a pevným zpěvem.

Dát dohromady v jeden večer tyto dva umělce považuji za dokonalý tah. Oba byli během svých setů ponořeni do své hudby. Oba měli své mašinky a elektrickou kytaru. Minimálně komunikovali s publikem, ale ani od jednoho z nich to nebyl projev arogance nebo nezájmu. Jen Subject Lost nezpíval. Pořád ve mně ale přetrvává dojem, že sledovat East India Youth bylo jako být na koncertě projektu Subject Lost za pár měsíců. Jak jsem uvedl v recenzi na Expo Nova, vývoj a progres, kterým Subject Lost od vydání debutu prochází, by přilnutí k hlasu napovídat mohl. Po včerejšku k tomu dodávám, že nás pod jeho značkou čekají bez pochyby ještě velké věci.


P.S. Kdo by chtěl taky slyšet track, který by udělali společně Subject Lost a Aid Kid?



týdenní sběr na spotify.kult.mix.playlist.32

23. listopadu 2014 v 18:08 | Petr Balada |  Spotify
"Hypotheticals" by Doe Paoro - ku příležitosti přetření Lennonovy zdi vydala indie popová písničkářka zvukově koketující mj. s R&B EP "Ink on the Wall". Ve skutečnosti vyšlo už na jaře a je tak vyvedené, že vybrat jeden song byla docela fuška. Tak si udělejte čas na všechny čtyři.

"Sometimes a Man" by Shamir - devatenáctiletý Shamir z Las Vegas má poněkud matoucí hlas, ale také jasně rozpoznatelný talent. Někdy opravdu stačí vydat jenom dobrou nahrávku, aby si vás všimli.

"The Butcher" by Lanks - Will Cuming z Melbourne a jeho sólový projekt. Muž a jeho osud. Umělec a jeho majstrštyk.

"Competition" by Bebe Panthere - Where Lorde is the dark and furtive, Bebe Panthere is the cute and energetic. Pokud bych parafrázoval přirovnání, kterého se dopustil server earmilk.com, Lorde je jin a Bebe Panthere jang. Lorde dělá dark pop, Bebe Panthere cute pop. Teď už jenom, aby to holky daly dohromady. Alespoň na jeden song.

"Panther" by Made in Heights - zámořské duo z LA. Kelsey Bulkin s nádherně vtíravým melodickým hlasem a producent Sabzi, jehož oblíbené tempo je down.


Tvrdý / Havelka - U nás v garáži ... 90%

22. listopadu 2014 v 14:37 | Petr Balada |  recenze cz
Bude to už pár let, co jsem se neprozřetelně zbavil sbírky audiokazet včetně té od kapely Michael´s Uncle, která nesla stejný titul jako úvodní předělávka alba "U nás v garáži" doplněný ještě o přídomek ale nikdo z nás ještě není mrtev. A problém s přijetím přiznaných cover verzí spočívá právě ve znalosti originálů. Pak už zbývá pouze debata, zda je větším zlem pouhé přehrání nebo celková reinterpretace. Jednu takovou jsme si odbyli před rokem. Burianova "Bohemia" šla druhou cestou. Sympatie za statečnost vystřídalo rozčarování z výsledku. Lidovky pozbyly lidovosti, zbyl umělý konstrukt. Ne nepodařený, ale prostě jen prázdný.

Posunuli jsme se o pár měsíců ve vydání a o pár historických epoch od vzniku originálů. Tvrdý s Havelkou pracují s výhodnější startovní pozicí. Všechny původní verze zná ve srovnání s lidovkami jen malý zlomek posluchačů. Navíc důvod nahrání nebyl tak nabubřele vzletný. Snahu oslovit a získat mladou generaci zaměnilo nutkání podělit se o formující hudební zážitek z přelomu osmdesátých a devadesátých let. Připomenout a vzdát poctu. Je až pozoruhodné, jak kompaktního celku se přitom podařilo dosáhnout. Efekt běžného řadového alba působí větší sílou než dojem nad novým kabátem jednotlivých skladeb.

Nejsem příznivcem falzetu Václava Havelky, a pokud bych slyšel například "Žiletky" nebo "Co ty jsi zač?" samostatně, nevím, jestli bych se doposlouchal konce. Ale jakmile zazní v kontextu celého alba, logicky do jeho stavby zapadnou. Stejně důležitou roli jako posun v interpretaci hraje také ten v podkresu. Ukazuje se, že tam, kde skvěle fungovaly kytary a analog obecně, může stejnou emocionální bouři vyvolat vhodně zvolený beat, aniž by z výsledku tekla proudem neúcta a svatokrádež. Navíc se mnohem více dostávají do popředí texty. Ač od různých autorů a z různých letopočtů stále oslovují. Jen význam se posunul ("Ale čert to vem" se dá aktuálně vztáhnout k té osobě na hradě). Důvod vzniku, je důvod vzniku.

Hodnotou navíc je pro mě produkce desky. Ať už to záměr byl nebo se jedná o důsledek nějakého vnějšího tlaku, kvituju její nedotaženost. Jakýsi polosyrový stav, který v sobě uchovává touhu neprodleně něco sdělit bez ohledu na líbivost a přívětivé zvukové rozhraní. I to je způsob, jak připomenou dobu, kdy vycházely především obsahově silné nahrávky. To je ta garáž. Zvuk, který by od chladné perfekcionistické elektroniky málokdo očekával. "U nás v garáži" mě zase na chvíli přinutil přehodnotit postoj ke kolekcím repasovaných písní. A fakt, že se zároveň jedná o jednu z aktuálně nejsilnějších domácích desek, je trochu smutnou výpovědí o letošní nabídce.

Tvrdý / Havelka - U nás v garáži ... poslech / nákup CD / nákup LP

John Wolfhooker - John Wolfhooker ... 75% (poslechový graf)

19. listopadu 2014 v 18:38 | Petr Balada |  (poslechový graf)

John Wolfhooker - John Wolfhooker ... poslech / spotify / CD

týdenní sběr na spotify.kult.mix.playlist.31

17. listopadu 2014 v 16:02 | Petr Balada |  Spotify
"Capricious" by Crooked Colours - tříčlenný projekt z Austrálie, který v létě vyprodával své domácí turné, se pozvolná vkrádá do rozličných seznamů budoucích celosvětových objevů na poli elektronické hudby.

"Sarcastrophe" by Slipknot - metal, který dobil BBC Radio 1 v prestižním vysílacím čase. Završení návratu rockové hudby na vrchol nebo počátek úpadku jedné rozhlasové legendy?

"Lana Backwards" od Johna Wolfhookera - československá kapela ukazuje, jak se chytají a vylepšují aktuální hudební trendy

"No Lies" by Dignan Porch - skladba z novinky "Observatory" od britské partičky, která začínala jako soukromá záležitost kapelníka Josepha Walshe. Už i grunge má svou indie verzi.

"Desperado" by Azealia Banks - debutové album je konečně venku a těžko soudit, jestli se čekání vyplatilo. Možná se ten špagát jen nesmyslně dlouho natahoval.


Track Tip : John Wolfhooker - Lana Backwards

16. listopadu 2014 v 15:42 | Petr Balada |  TrackTip
Jo! Česká republika se konečně probudila do aktuálního hudebního světa, kde se i singl od Slipknot ("Sarcastrophe") může stát the hottest record in the world (BBC Radio 1). Rocková muzika prochází poslední fází restartu, čehož jsme si u nás doposud příliš nevšímali. Až teď přichází s debutem partička, která by měla strhnout vaši pozornost. "Lana Backwards" je nejen vrcholem alba, ale i jedna z nejlepších domácích pecek letošního roku. Nemalou zásluhu na tom má hostující vokál Ashley S. Abrman z The High Corporation, díky které celá skladba připomíná metalovou verzi produkce No Doubt.

Track Tip : John Wolfhooker - Lana Backwards ... poslech

CZ alba, na která tu měla být recenze, ale …

14. listopadu 2014 v 21:37 | Petr Balada |  Hudba
… nedoposlouchal jsem je. "Morphosis" od Borise Carloffa, protože z něj sálá ještě větší nuda, než posledně. Někteří producenti by neměli mít takové ego. Skladba, u které jsem přestal poslouchat: "No Matter", neboť folktroniku u nás mnohem lépe zvládají VR/Nobody. A ani kvůli tomu nemusejí lítat na sever. "Living in the Now" od Bros 'n' Beasts, protože mě vytočilo, jak lacině a nenápaditě to zní. Kam se vytratila síla a přesvědčivost nahrávky "On A Limb"? První tři skladby jsem vydržel celé, zbytek do deseti vteřin. "All Boom!" od Voxela, protože pohybovat se mezi chutí být in jako Mandrage a zároveň to shazovat ve stylu Xindla X, je příliš zajíců najednou. Skladba, u které jsem přestal poslouchat: "Hangover", jelikož pozitivní dojem z prvních dvou písniček šel rychle do kytek a nechtěl jsem, aby šel pod ně. "o" od mArka, protože je to neuvěřitelná haluz. Tohle album jsem ovšem doposlechl celé. A byla to šichta! Patnáct skladeb se špatným zpěvem a texty nevyvedenými tak, až by stálo za to nad nimi vést filozofickou disputaci: každý musíme individuálně prorazit dvakrát ("Idiot"), oba máme něco / a ty naše něca se doplňují ("Něco"), typicky atypický cit kvete jenom pro tebe ("ooo o o"). Proč tedy ta výdrž a mé paradoxní doporučení k poslechu? Protože mArek je nejspíše renesanční bytost, které se podařilo desce vymyslet bohatý zvuk, překvapivé aranže a vůbec odvést až nepochopitelně dobrou producentskou práci. Ale možná je to všechno jenom výborný vtip, který nečekaně přerostl sám sebe. Nevím, každopádně zkuste pár písniček vydržet. No, tohle už vlastně trochu recenze je.

"Morphosis" od Borise Carloffa ... spotify / nákup
"Living in the Now" od Bros 'n' Beasts ... spotify
"All Boom!" od Voxela ... spotify / nákup
"o" od mArka ... poslech

Young Fathers, Xenia Rubinos, Law - Roxy, Praha (12.11.2014)

13. listopadu 2014 v 12:03 | Petr Balada |  Hudba
Ne u vě ři tel ná smršť. Jízda jak cyp! Mercury Prize nemohla skončit v jiných rukou. Young Fathers se nasoukali do svých neproniknutelných póz a rozsekali Roxy svou otcovskou láskou. První se však na pódiu představila česká dvojice Katt / Da Fake Panda. Ona na varhany, on na laptop. Ona kostel, on CzechTek. Dohromady výtečné komické číslo. Dramaturgický přešlap, za který bylo stydno zvláště ve srovnání s následujícími přespolními hosty. Naštěstí už ten první dal během pár vteřin na úvodní rozpačitost blaženě zapomenout. Xenia Rubinos je hodně divoká verze Alicii Keys. Energetická bomba s dravým hlasem jako zbraní hromadného ničení. Ještě omylným, svěžím, nespoutaným. Stačilo jedno gesto, zasyčení a do té doby vyčkávací diváci přistoupili až k ní, aby se nechali strhnout nakažlivým hudebním entusiasmem. Byli jsme při tom, kdy se rodí hvězda. Jestliže Xenia Rubinos na pódiu explodovala jako činná sopka, pak s Law přišla doba ledová. Dva naprosto odlišné světy. Zeď za jakou se Law za mikrofon na začátku postavila, se z hlediště bourala jen velmi obtížně. Na kousky ji rozmetala až ona sama. Se závěrečným číslem odzpívaným bez mikrofonu v posedu na hraně jeviště. Kdyby si půlka sálu nepřišla na akci hlasitě popovídat (sponzorské vstupenky zadarmo?) mohl z toho být první silný moment večera. Takhle si všechnu slávu pro sebe ukradli Young Fathers. Jejich jméno bylo prvně vepsáno do těchto stránek v souvislosti se spotify.kult.mix.playlist a vybraným trackem "Paying", který jsem dvanáctého května uvedl poznámkou, že pochází z jednoho z nejzajímavějších debutů letošního roku. To jsem ještě netušil, jak mě odbourají naživo. Skvěle sehráno, skvěle odzpíváno, skvěle odrapováno. Žádné slabé místo. Basy, které posouvaly nejen orgány v těle, ale i paravan na jevišti hodlající skočit mezi bavící se lid. Jedna rozbitá sklenička byla ještě milosrdnou obětí. Navíc se vrátila Law, aby se stala na část vystoupení čtvrtým právoplatným členem projektu. Prostě koncert, který nechcete, aby skončil. A když už skončí, tak s dlouhou dalšími podněty nenarušenou ozvěnou v hlavě. Takže sorry, Taylore, někdy příště.

Calm Season - Symboly ... 60%

10. listopadu 2014 v 20:05 | Petr Balada |  recenze cz
Riskantní krok s českými texty vyšel. Není to sice o bouřlivém jásotu, ale o poklepání po ramenou ano. Asi tak třikrát a dost. Protože například to, co hledáš, nenajdeš ("Dál to znám") je stejné klišé jako začínat písničku zvukovým efektem bouřky ("Jemná"). Speciální poděkování za snahu dodržovat přízvuky. Dlouhé samohlásky jsou dlouhé, krátké jako zázrakem převážně rovněž tak. Uvnitř textů místo přehršle slov trefnost, místo prázdného plácání sdělnost podepřená opakováním hlavního sloganu nikoliv do zblbnutí, ale do přijatelné zafixovanosti pro ty, co si rádi notují s nahrávkou. Mě nevyjímaje. A notovat se dá i díky aranžím. Některé vyloženě potěšily. Pomáhají vystavět písničku, dělají z ní patřičně vygradovaný hudební příběh ("Výhled", "Černá noc") nebo účelně budují atmosféru na kostní dřeň osekaným podkladem ("Jemná"). Kdyby zpěvák občas přidal na civilnosti, aby odpadl dojem divadelní role ("Výhled"), kdyby ubylo nenápaditých instrumentálních předělů, kdyby se dočkal progresivnějšího vyústění slibný úvod písničky "Do ticha", mohly se stát "Symboly" černým koněm sezóny. Takhle jsou jen příjemnou podzimní vzpruhou. Sluncem co potěší, ale nezahřeje.

Calm Season - Symboly ... spotify / nákup
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...