"V hodině smrti" je ten typ desky, o které když v kavárenské debatě prohlásíte, že jí nerozumíte, budete přesazeni k rohovému stolku na samotu. Nemám pochyb, že se jedná o hudebně svobodnou nahrávku. Tápat začínám ve chvíli, kdy mám posoudit čí svoboda to vlastně je. Lenky Dusilové? Projektu Baromantika? A lze vlastně hovořit o úplné svobodě, pokud je výsledkem kompromisu a představ skupiny lidí?
"V hodině smrti" je surfing na pozitivní vlně přijetí nahrávky předchozí. Ovšem surfing při odlivu. Slyším živočišnost, nespoutanost, defenestraci konvencí. Sebeopojení. Zatímco posluchači stojící na břehu se vzdalují. Zbývají ti na ostrovech. Připomíná to letošní souboj ze světa domácí kinematografie. "Pouta" versus "Místa". Stejný tým, odlišný výsledek. Tedy, jak pro koho, samozřejmě.
"V hodině smrti" je pro mě jako veřejný projev Bohuslava Sobotky. Stejně jako on potřebuje mnoho slov, aby nic neřekl, bobtná deska notami, hlukem, kvílejícími démony, dramatickými pauzami, aranžemi, co se čtyřikrát lámou uvnitř jedné písničky, aby jediným dojmem, který ve mně z toho všeho přetrval (a to i po opakovaném poslechu), bylo rozpačité what the fuck?
"V hodině smrti" je hodinou smrti klasické písničkové formy, což by ještě samo o sobě neznamenalo žádnou katastrofu, pokud by to ovšem k něčemu vedlo. Aranže s písničkami smýkají z jednoho kouta do druhého. Navádějí pozornost k momentům uvnitř jednotlivých skladeb, nikoliv k celku. Libůstky tu tak neslouží ke katarznímu finále, ale vrství se jedna za druhou, aniž by byly účelné jinak, než k předvádění se. Dvacet sekund z jedné písničky, šlo klidně vložit do jiné a nikdo by nic nepoznal. I když, abych nebyl nespravedlivý, katarze se přece jenom dostaví. Po jedenácti dramatických pokusech o novou definici obsahu slova písnička, přijde "Dvanáctá" výtečně naplňující ten prastarý o slokách a výrazném refrénu. Tomu říkám očista. A můj rohový stůl v kavárně se souhlasně nadzvedává. A všechno jsem si rozlil.