Zásadní jsou jenom tóny základní ("Tóny")
Ctí žánr tak přesně, že by se dal měřit metrem. Jejich indie rock nikdy nesklouzne k laciné přímočarosti. Uchovává si odstup od jednoduché stavby písniček s jasně ohraničenou slokou a vypíchnutým refrénem. Záclona z kytar jen občas propustí motiv, který by se dal hned od začátku označit za jasný hit ("Hvězdy"). Texty dávají smysl a dokonce se nebojí ani mít pointu ("Brácha"). Při poslechu "200 lidí" lze zkrátka snadno nabýt dojmu, že pro Audio Attaché neexistuje nic snazšího, než natočit album.
Co jednoho ctí, může druhého popouzet. Při absenci výrazné melodické linky nebo nečekaného hudebního nápadu se skladby slévají jedna s druhou. Napsat po prvním poslechu celé desky ke každé písničce pár slov, to aby v pisateli probudilo zastrčený talent autora fikce. Což by ale ještě nebylo nic proti zkoušce spočívající v přezpívání úryvků. Audio Attaché se nepohybují v hudebních vzduchoprázdnu. Ne náhodou jsou v opatrovnictví labelu Yannick South, který vydává Houpací koně. A pro toho, kdo zná tvorbu Vypsané fixy, nebude problém odhalit v textech jí podobnou poetiku (občas dokonce včetně způsobu frázování zpěváka/vypravěče).
Šance, že tě tady uvidím, je tak na šířku mostu. ("Most")
V podstatě mám z alba ty samé pocity, jako z nedávno recenzované novinky kapely Votchi; velmi dobrá nahrávka bez rušivých momentů slabých skladeb. Chybí ale prvek více odlišující Audio Attaché od podobně znějících spolků. Aranže jsou až příliš jednolité. Táhnout občas na branku středem hřiště taky není na škodu. Nad průměr zvedají "200 lidí" české texty, které jsou dalšími v řadě důkazů o směšnosti stížností na nedostatek kvalitních textařů. Studiový debut Audio Attaché si určitě poslechněte. Čas s ním utíká tak nějak přívětivěji a navíc za sebou nezanechává kocovinu z podělaného světa a zlého osudu.