invazivní jako roj medúz bez dosažení hodnocení nesnaž se pochopit do kalné vody pro rozhřešení v kříži utěsnění v přeplněném metru do hlíny zaboř ruce jsou plné prachu obrať se v co jsi zapomnění času od času zkouška sirén všichni do skrytu duše záplaty zažehli plamen necitu mě necituj jsem invazivní (vyloveno z hlavy po návštěvě Hedviky)
Poslechem Hedviky nepronikáte do světa uskupení Vložte kočku, ale ono podniká invazi do toho vašeho. Razantní nástup ("Posun") nepřipouští potřebu pozvolného náběhu děje, protože tím byla předchozí alba. Plný zvuk zatlačuje do křesel od první vteřiny. Možnost nádechu se tentokrát minimalizuje. Oproti "SEAT"u, který vykazoval kolísavou úroveň, působí novinka mnohem sevřeněji.
Kapela myslí také více na sebe než na posluchače. Není to špatně, jen je té studené hudební akademičnosti tentokrát přece jenom příliš. Vede se spíše úmorná šachová bitva s naprogramovaným počítačem než přátelská partie. Některé pasáže mají sice dar asociovat volnou improvizaci, ale chybí živelnost, kterou tady vygumovala strojově vyladěná přesnost. O to větší se dostaví překvapení, když náhle na displeji začne problikávat error. A to při disciplíně, která se dala považovat v podání kapely za královskou.
Nepovedl se už odraz ze startovacího doku, neboť vypůjčená Lenka Filipová v písničce "Život" je mizerně zakomponovaná. Neopakuje se tak malý zázrak z minula. Pochopitelná snaha navázat na "Dvě nebo tři cesty" se vymkla kontrole. Je vůbec s podivem, že výsledek, který zní jako amatérský experiment dětského rapera, byl na album vůbec vpuštěn.
"Hedvika" je těžké album a dovedu si představit, že odpovídá ideálním parametrům v představách kapely. Po hudební stránce jde o nejpůsobivější položku v dosavadní diskografii. Uchovává si originalitu výrazu kapely, kterou dál rozvíjí a obohacuje. Zasytí posluchače natolik, že získá dojem, že nic jiného už letos ani slyšet nepotřebuje (např. "Z nácků" je neuvěřitelná kláda).
Novum jsou texty ustupující do pozadí. Čím dál více se stávají bezobsažnými hrátkami se slovy dávající hlubší smysl snad jen hledačům konspirace ve slovním fotbalu. Jejich odosobnění ještě zvýrazňuje hračka jménem vocoder. Tlačí se tak do role hudebního nástroje se svým vlastním partem.
No jo, ale jak s procentama? Pročítám si recenze minulých desek. TáTa devadesát, SEAT osmdesát. Kam s Hedvikou? Poprvé mám pocit, že bych si obhájil číslovku na celé škále od nuly po sto. A co hodnocení s ohledem na dosavadní domácí hudební produkci s aktuálním letopočtem? V jedinečnosti stylu a originalitě pojetí se Vložte kočku mohou prozatím měřit jen s Gypsyfromthefuture. Na emoce by prohráli. Dám ještě jeden poslech a uvidím.
Vložte kočku - Hedvika ... poslech / poslech II