Tak si to pojďme hned na začátku shrnout: Většinu práce za Sázavafest opět odpracoval jeho areál. Lesopark s nemalou trávníkovou plochou, díky které to v sobotu odpoledne vypadalo na místě jako na sletu piknikových dek. Chyběla už jen dražba piknikových košů naplněných mlékem, strdím a chmelem, jejíž výtěžek by putoval na konto nadačního fondu české xenofobie.
Díky útulnému prostředí se sem člověk zkrátka rád vrátí, i když by program nestál za nic a vstupenka ještě méně. Což letos nebylo zase tak daleko od pravdy, neboť měsíc před akcí šlo pořídit permanentku pod pět stovek. Za ty prachy se to vyplatí byť jen na jeden den. A areál se tak skutečně letos zaplnil pouze v sobotu večer. Holt každá mince má dvě strany.
Ale protože pořadatel chtěl obě, rozhodl se vydělat i na občerstvení. Do své režie zahrnul i festivalové menu ve stylu párek, pivo, klobása. A aby náhodou někoho nenapadlo pořídit si jídlo u konkurence, omezil její výskyt na nezbytné minimum, které by ještě nezavánělo podezřením. Zavánělo.
Pojďme k programu. V roce završení renesance českého popu se rozhodla dramaturgie věnovat úvod pátečního i sobotního programu na obou velkých pódiích právě těm jménům, která se za poslední dva, tři roky snaží zavirovat domácí mainstream. Light & Love, ATMO music, Thom Artway, Elis a další dostali na velkém pódiu prostor ukázat, co umí, což považuji v kontextu ostatních festivalů za odvážný a chvályhodný krok, ať už samotné vystoupení pak dopadlo jakkoliv.
A že například sobotní lehce odpolední koncert se Elis vyvedl mimořádně. Samozřejmost, s jakou dokázala procházet spolu s doprovodnou kapelou mezi žánry, a to od rapu (nejlepší hudební číslo za celý den) přes sambu po reggae byla udivující. Nevidím tu momentálně žádnou jinou zajímavější popovou zpěvačku. Elis má před sebou velkou budoucnost. Už teď by s přehledem utáhla večerní festivalový slot.
Pokud k její jízdě připočtu ještě výborné unplugged představení hip hopových Věc Makropulos, byl odpolední program mnohem interesantnější než ten večerní postavený na jistotách. Kosheen odvedli svou práci dobře. Až mě přepadla lítost nad bezradností, s jakou se neustále marně snaží v tvorbě navázat na začátek kariéry, zvláště s ohledem na zpěvačku s tak charismatickým a snadno identifikovatelným hlasem. U Vypsané fixy jsem si pak říkal totéž, co u Tata Bojs na JamRocku. Čím starší, tím naživo lepší.
Sázavafest se letos neodehrával pouze v lesoparku, ale také v prachoparku, ve který se proměnilo stanové městečko spolu s prostorem pro přidanou rockovou stage na vyprahlém poli. Propařil jsem zde zběsilý koncert The Chancers a i přes počáteční nedůvěru k prostoru uznávám, že bylo fajn zavzpomínat na festivalové začátky.
Z letošní jednodenní návštěvy Sázavafestu jsem si odvezl dojem, že i tato akce se na ně snaží rozpomenout. Tedy nalézt pro nový prostor ten správně vyvážený obsah, který by ji opět přinesl větší popularitu a respekt mezi festivalovým publikem. Bez dlouhodobější vize je však stále odsouzen přežívat ročník od ročníku. Potácet se mezi bytím a nebytím, naříkat na nepřejícnost okolí. Na druhou stranu by se právě tím mohla zase dostat do pelotonu festivalového závodu. Už příští ročník může naznačit, jestli budeme svědky samostatného úniku nebo spíše přiblížení.