Já mám kompas, a ten kompas,
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje k severu.
Nevídáno, neslýcháno!
To my máme doma budík,
a ten budík, na mou čest,
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje pořád šest.
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje k severu.
Nevídáno, neslýcháno!
To my máme doma budík,
a ten budík, na mou čest,
ať je večer, ať je ráno,
ukazuje pořád šest.
(Josef Kainar - "Nevídáno, neslýcháno!")
Dětské verše Josefa Kainara nejsou jeho dílem nejlepším, ale populárním zcela jistě. "Srdcebeat" není nejlepším albem kapely Kryštof, ale popularitou předčí i ta, prostřednictvím kterých se formovala a hledala. A hledala se tak dlouho, až na stále aktuální nahrávce našla zvuk, který v podstatě není její. Jsou dva druhy producentů, jedni se snaží trend udávat, druzí ho věrně kopírovat. To, že se Kryštof spokojil s byť dokonalou, ale pořád kopií, vlastně dobře ilustruje jejich posun od mladé dravé kapely, která na začátku chtěla a měla, co říct, k pragmatické stárnoucí mašině na rozhlasové hity, jež svou vyprázdněnost ukryla pod budovatelské Zítra se bude tančit všude.
Nechci pokládat hypotetické otázky, na kolik výsledné aranže zhmotňují přání celé kapely a na kolik se k nim nechala přemluvit, neboť beru za určující, že "Srdcebeat" vyšel pod značkou kolektivu Kryštof. I když jednotlivé písničky by mohla do svého repertoáru zařadit jiná jména a ani by se to nepoznalo, což jenom potvrzuje, jak moc se Kryštof vzdálil svému hudebnímu já ve prospěch pomíjivé pochvaly od hudebních ikon. Titulní singl odkazuje k "Every Teardrop Is a Waterfall" od Coldplay, písnička "Otázky" k "The City" od The 1975 a na jiných místech se vybaví i například tvorba Imagine Dragons.
Není to však pouze hudební složka, která pluje v bezpečných vodách globální srozumitelnosti. Také texty, jako kdysi výkladní skříň kapely, se vydaly do sfér nenáročné zábavy pro všechny. Jsme zpátky na začátku, u básničky Josefa Kainara. Za problematické pro básníky i textaře je vnímáno slovo láska. Ostražitost by však mělo vyvolávat i ráno. Kainarovo nevídáno, neslýcháno Krajčo rozšiřuje o zachumláno, rozestláno a vysvlíkáno. I když vlastně v případě rozestláno jen zopakoval práci Karla Šípa pro Marcelu Holanovou ("Ráno"). A máme tu také na piano, u čehož si ponechám víru, že tím chtěl Krajčo uctít tvorbu Jiřího Suchého ("Honky Tonky Blues").
Nejde ale ani tak o jednotlivá slova, jako o obsah toho, co sdělují (přičemž u minulých desek bylo vždy zajímavější zaměřit se na to, co nesdělují). Vedle pozdviženého obočí nad Tomášem Klusem by se neměly přivírat oči ani nad textem k "Vysněnokrajině" Richarda Krajča. Však jaký je rozdíl mezi Kde ve všech ulicích tančí dětský smích a jediný výstřel je z balonkových děl ("Vysněnokrajina") a Proč je válka, když koho se zeptám, chce mír? ("ZmrZlým"). No, vlastně o jednom rozdílu bych věděl. Zatímco Klusovi lze lehce uvěřit, že to myslí vážně a opravdu nad tím přemýšlí, u Krajča jde spíš jen o předehru před skutečným dělem metajícím na koncertech balonky. Střet idealisty a pragmatika.
Pokud bych měl však vybrat jeden zástupný symbol z desky "Srdcebeat", který pro mě představuje devalvaci značky Kryštof, byla by jím písnička "Invaze". Nejpovedenější text alba, ze kterého, alespoň do druhé sloky, mrazí právě víc než ze tří teček na konci frází, je zabalen do skotačivého rytmu, který v podstatě brání jej skutečně poslouchat. To jediné, co si z něj posluchač odnese, je tak výzva jestli přidat nebo stačí, což bude pochopitelně brát jako výzvu směrem ke zrychlení tempa pro kapelu, která s tím jistě už také pro koncertní provedení dopředu počítá. Kdo by bádal nad tím, že ona výzva je o míře svobody, když se všude kolem tančí? Jak rád bych věřil tomu, že se jedná o skutečně zamýšlenou ďábelskou pointu písničky a promyšlenou hru s davem. Možná, kdyby byla na nahrávce s dřívějším datem vydání…
"Srdcebeat" je velmi dobře zprodukovaná deska. Dělat, že tomu tak není, by bylo pokrytectví ve vztahu k i zde publikovaným steskům nad kvalitou výsledků této profese u domácích popových nahrávek. Touha konečně znít světově, došla k svému naplnění. Opravdu se ale musíme spokojit pouze se sebevědomou nápodobou? Prosadil se snad severský pop díky tomu, že dobře okopíroval zámořskou produkci? Josef Kainar se po vydání sbírky "Nevídáno-neslýcháno" ponořil ještě hlouběji do smutku blues než v předchozí tvorbě. Snad se i Kryštof s novinkou dostatečně vydovádí a následně zase najde sám sebe.