... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Divadlo

Risk - La Fabrika (6.12.2012)

9. prosince 2012 v 21:22 | Petr Balada
Zábava na ostří sekery! Podívaná, která vám způsobí srdeční arytmii! Nejlepší představení na prknech La Fabriky, jaké kdy hostila! Těch výkřiků by šla sestavit celá řada a žádný z nich by nebyl nadsazený. A žádný z nich by přesně nevystihl, co se to na jevišti vlastně dělo. Nechápavé otazníky nad kvalitou prvního uvedení před diváky nedokázalo smáznout ani těch pár klopýtnutí. Jak se dá vůbec tohle vymyslet, secvičit a zdánlivě lehce předvést? Neuvěřitelné! Ano, další výkřik. Rostislav Novák ml. zkrátka opět prokázal, že má nezpochybnitelný dar inscenační fabulace. Téma, které dalo představení název, se zároveň stalo jeho vyprávěcím prostředkem. I risk může mít cíl, a tím je zase jenom risk. Nomen omen. Následky si každý nese sám. Podle principála prozatím polotovar, podle reakcí diváků už nyní téměř vybroušený diamant. Jistě, filmová dotáčka otevírající druhou polovinu představení by mohla být kratší, stejně jako některé výstupy, ale když ono se na to tak dobře dívalo. Pokud jste se na všechno dívat stihli. Děje se toho totiž během těch dvou hodin skutečně mnoho. Je to poetické, je to emotivní, je to dech beroucí. Ryzí Intenzivní Smysluplné Kolosální - RISK.

Sice bych nerad hodnotil představení, které má svou oficiální premiéru teprve před sebou, ale pokud byste se ptali, už teď by to byla jednoznačně stovka.

Koule - Studio Beseda (18.6.2012) ... 50%

21. června 2012 v 17:37 | Petr Balada
David Drábek je geniálním inscenátorem. Jenom ani po "Kouli" nevím, jestli se jedná o oprávněný dojem nebo jen o rozdílné čtení a vnímání jeho her.

Převod na divadlo dokázal, že David Drábek napsal vynikající rozhlasovou hru, která ovšem převodem na jeviště ztratila mnohé ze své původní poetiky. Může za to zvolený inscenační postup a především nesnesitelná délka. Hlavně zbytečně obrazem dohrávané fragmenty, které u vzpomínek na dětství dávají vzpomenout na "Hrdého Budžese", některé dobré momenty doslova zabíjí. Naopak ve chvíli, kdy je scéna víceméně věrnou kopií rozhlasové verze, hra nabírá na síle (návštěva Radmily). Ale ne vždy. Například zachování následujícího dialogu "Vy jste byla ve straně docela hodně aktivní, nemyslíte?"...dlouhé ticho...Hlas z režie: "Mám pustit Dívko, dívko toulavá?", kdy hlas z režie nahrazuje živý režisér, se ukázala jako nefunkční dada vložka. Nelze tedy vyslovit jednoduchý závěr, že při zachování původního textu by vše dopadlo mnohem lépe.

Tím se dostávám ke způsobu, jakým byl pro divadelní jeviště vlastně uchopen. David Drábek udělal to, co se jasně nabízelo, a sice rozhlasové studio zaměnit za televizní. Ostatně s tímto prostředím už má zkušenosti z "Noci oživlých mrtvol", které také "Koule" svým úvodem a vstupem Karla Hály na scénu připomíná. Tematicky na Mrtvoly navazuje i dalšími parodickými výstupy na účet moderátorů. V "Kouli" se však dramatikův odpor vůči jejich profesi chvílemi stává až nepříjemnou obsesí a pochybným vyřizováním účtů.

Těšil jsem se například na přidaný motiv Sáry Tlachecí, ale právě tady nastalo největší zklamání. Pro připomenutí - Barbora Tachecí po odvysílání "Koule" vedla pro MF Dnes rozhovor s Helenou Fibingerovou, ve kterém si spolu děvčata hezky notovala na téma, jaký je to Drábek hulvát. Kdo čekal, že se nad to Drábek povznese a vše shodí nějakou tou vtipnou vypointovanou scénou, se nedočkal. Autor totiž v sobě objevil zakomplexovaného školáka, který udělal pravý opak a zachoval se stejně jako ony dvě dámy, jen s o dost větší hysterií. Bez nápadu, jen za pomocí (Kamilou Sedlárovou přesně zahrané) prvoplánovité karikatury, a s tím nejlacinějším vyústěním v podobě svěrací kazajky. Škoda promarněné příležitosti.

A někde v tomto momentu mě poprvé napadla možnost, že je to celé režisérova schválnost. Že úmyslně zaměnil sofistikovanou satiru Mrtvol za podbízivou zábavu ve stylu někdejších nováckých zábavných pořadů včetně imitujícího moderátora Klubu seniorů. Že diváky vystavil světu, jak ho chápe Milena, se vším všudy. Že za jeho přítomností na balkonu, je touha vidět, jak se diváci, aniž by si to uvědomovali, chvílemi směji vlastní pokleslosti. A když se zdálo, že nic horšího se na jevišti už dít nemůže, příběh vygradoval do závěrečné děkovačky ve stoje, na níž měl nemalý podíl skutečně skutečný Petr Kotvald (!) se svou hezkou českou písničkou. Přiznávám, nestál jsem, ale tleskal. Tleskal režisérovi za to, jak to s diváky geniálně zkoulel a dodnes se modlím, aby to tak skutečně bylo. Aby se tímto ze štiplavého kritika špatného vkusu nestal jeho diktátor. Byl by to hodně smutný pád.

PS: I přes nadužívání slova geniální, dovolil bych si ho použít ještě jednou, a to v souvislosti s výkonem Pavli Tomicové v hlavní roli. Každý, kdo bude hrát Milenu po ní, jestli se někdo takový vůbec najde, už bude hrát Pavlu Tomicovou v roli Mileny, nikoliv pouze roli samotnou. Je jasné, že předobraz hlavní hrdinky se narodil, aby ho ona mohla hrát. Alespoň z tohoto důvodu lze za divadelním Příběhem vrhačky zvolat Bravo!

Slapstick Sonata - La Fabrika (25.02.2012) ... 95%

26. února 2012 v 12:38 | Petr Balada
Pokud na vás média vychrlí tak protichůdné reakce na premiéru - od vizuálního přenosu potlesku ve stoje (ČT) po slovní stížnost na absenci děje a akrobatickou přesnost (50% od MF Dnes) - můžete očekávat cokoliv. Je pravda, že úvodní rozpačitost s badmintonovým číslem nebyla zrovna úvodem snů. Ale už jeho vyústění do spolupráce s diváky naznačilo, jak příjemný večer se z toho může nakonec vyklubat. A vyklubal.

Domovská scéna je zkrátka domovská scéna. Jakmile hlediště zabere na první pokus a nechá se tak vtáhnout do hry, mají ti na jevišti ulehčenou práci. Hromadná absence dechu při akrobatických eskapádách je pro ně stejným povzbuzením, jako uvolněný smích v komických mezihrách na vydýchání. I když kvalita prezentace hovořila jasně ve prospěch infarktových situací. Bylo potěšením sledovat ten neuvěřitelný pokrok, kterého členové souboru v jistotě a provedení akrobatických prvků od předpremiér UP´END´DOWN dosáhli (nebo v jistotě zakrývání nejistoty?). Byla radost nechat se unášet atmosférou imaginace vytvořenou scénickými složkami, jež vyústila do působivého závěrečného obrazu.

Z pohledu přítomnosti na teprve druhé repríze představení v prostorách La Fabriky, je nepředstavitelné, kam se až Slapstick Sonata může v delším časovém horizontu posunout. Cirk La Putyka má zkrátka na repertoáru další kus, na který se budou diváci vracet. A jak ukázalo složení publika, je to zároveň první titul vděčný skutečně pro všechny cílové skupiny. Dětské reakce byly stejně bezprostřední, jako postupem večera ty dospělácké. Slapstick Sonata je prostě nátěr! Tedy, sorry, La Nátěr!

Kauza Maryša - A studio Rubín (15.02.2012) ... 90%

16. února 2012 v 14:01 | Petr Balada
Klasiky se není třeba bát a té se zásahem Petra Kolečka obzvláště. Třetí v řadě výrazných ženských postav, které postupně A studio Rubín rehabilitovalo, Maryša, jím byla přehópnuta do současnosti, aby dokázala, že na ničem si nemůže dramatik sarkastik tolik honit triko, jako na půdorysu vděčného tématu tragické lásky. A je jedno, v jakém století či v jaké části země se nachází.

Petr Kolečko rozehrává na vcelku malé ploše hodinového představení provokativní partii střetu dvou autorů, dvou světů a dvou filozofií plnou aktuálních dialogových přestřelek. Nezapomíná přitom ale ani na kostru příběhu, díky čemuž je divák vystavován ostrému zvratu emocí. Vedle vtipných slovních soubojů šalina/tramvaj či parafráze na sociální sítě, tak sleduje i propad vnitřně osamocené Maryši k alkoholu.

O uvěřitelnost jejího jednání se stará vynikající Jana Stryková v titulní roli, která působí ve všech emočních rovinách přirozeně a zároveň z ní vyzařuje radost z hraní. Dobrým spoluhráčem je jí Ondřej Pavelka jako podnikatel Vávra v poloze neustálého nahaněče a přesvědčovače Maryši (vezmu tě na nejnovější představení Rosti Nováka), který se nikdy nevzdává.

Přestože některé upgradované pasáže mohou působit až příliš prvoplánovitě, kadence Kolečkovy nápaditosti je natolik kulometná, že divák nemá ani čas se tím dlouze zabývat. Jediným zklamáním tak zůstává závěr. Jednak proto, jak brzo přichází a pak také, jak málo nápaditý oproti zbytku inscenace je (navzdory zásadní změně oproti originálu).

Výzva pro Prahu

17. června 2011 v 21:14 | Petr Balada
Když jsem v úterý seděl v hledišti La Fabriky, abych po půl roce mohl obdivovat kvalitativní posun představení "UP´END´DOWN", a to nejen v prováděných akrobatických kouscích, netušil jsem, že o dva dny později budu číst naléhavý apel principála souboru ohledně poskytnutí volných prostor ke zkoušení. Bohužel, žádné takové místo není v mém držení, ale domnívám se, že ten, kdo by měl na onu výzvu reagovat, je městská část, pod kterou Holešovice spadají. Ne-li přímo magistrát hlavního města, za jehož podpory ostatně vzniklo už i výše jmenované představení. Důvod? Jedinečnost Cirku La Putyka v rámci celé České republiky a profesionalita jeho výkonu, díky které tento ansámbl vedou v patrnosti i za hranicemi. Navíc oceňované představení "La Putyka" se právě dožívá sté reprízy a nejinak tomu jistě bude i u "Up and Down". Cirk La Putyka se může pro město stát marketingovým symbolem dynamiky kulturního dění nejen v probouzejících se Holešovicích. A pronájem haly by přišel Prahu na rozhodně menší peníz, než olympijská černá díra.

Jedlíci čokolády - Klicperovo divadlo (21.05.2011) ... 40%

22. května 2011 v 11:46 | Petr Balada
David Drábek novou inscenací narazil na suterén svých možností. "Jedlíci čokolády" neboří konvence, nevyjadřují se k jakémukoliv tématu, nemají nosný nápad, postrádají inscenační nápady. Tedy chytré inscenační nápady, těch hloupých je tu dost. Hra je navíc příliš dlouhá, v několika momentech druhé půle obsahově nesrozumitelná. Lehkost s jakou si hraje Drábek s divadelní a obsahovou formou u skvostné "Noci oživlých mrtvol", zmizela. Postmoderní odkazy, které v ní tak výborně fungovaly, tady vycházející do prázdna, neboť postrádají pointu.

A to platí o celém textu, takže se z komedie stává postupem večera útrpná tragédie. Místo precizně vystavených dialogů se smyslem pro jejich dramatickou stavbu, s jakou se autor vytasil naposledy v rozhlasové "Kouli", nastupuje v "Jedlících čokolády" sled televizních estrádních scének a vtipů útočících na první signální. Erotický bod G nalezený na kreditní kartě, tlustá sestra nechce jíst jogurt, tlustá sestra se nemůže narvat do auta, tlustá sestra někoho zavalí. Samostatnou kapitolou pak jsou hrátky s vodítky imaginárních psů, které svůj potenciál vyčerpaly hned při své vstupní scéně. Oni však postupně získávají status hlavní rekvizity a nechtěně i nejhlasitějšího alarmu, že něco není v pořádku.

Díky erupcím smíchu odvázaného premiérového publika pak, bohužel, došlo na hereckou ješitnost projevující se v ještě větším přehrávání a v ještě větším ždímání (ne)humorných situací. Což by se dalo hercům i odpustit, pokud by tím nebyla rozbita atmosféra pro obrazy, kdy se pro změnu hraje bezmála existenciální drama o potřebě záchrany obyčejných lidí, protože ti neobyčejní se nejspíše spasili už svou výjimečností. A rázem se z bujarého veselí vyklubaly rozpaky. V těchto scénách nebyla ani známka po režisérově umu pohrávat si s diváky prostřednictvím nejistoty z viděného. Tyto scény byly prostě jenom špatné. Poslední půlhodinu jsem si opravdu přál, aby na scénu vtrhli zombies.

I když oni tam vlastně byli celou dobu. Pánská část hereckého ansámblu neměla zjevně svůj den. Sebevraha mi bylo z jeho výkonu až líto. "Jedlíci čokolády" jsou ale především o ženských postavách. Tady je zapotřebí říci, že z tria Bencová, Tomicová, Štorková předvedla nejlepší výkon třetí jmenovaná. Ono taky, pokud dostanete od autora do vínku schopnost mluvit s mrtvou matkou, strach vyjít ven z domu, pověrčivost a také dědictví kostýmu komiksového hrdiny po otci, to už je nějaký zbrojní arzenál.

Celé hře by jednoznačně prospěl úsporný balíček spočívající ve zrušení mužských postav a všech odchylek od čistého komediálního žánru, kterého se nejspíše režisér během procesu vzniku hry zalekl. Zkrátka nechat dámy pořádně si zařádit. Půdorys hry o třech opuštěných sestrách je k tomu navíc jako stvořený. Ve formě, v jaké byl představený při sobotní premiéře, se však, i přes neoddiskutovatelný potenciál zúčastněných, stal absolutně nezajímavým. Ke škodě jejich talentu, ke škodě času poučeného diváka.

Co se stalo, když Nora opustila manžela aneb Opory společností - Nová scéna (28.04.2011) ... 55%

4. května 2011 v 18:03 | Petr Balada
Kdybysté ve většině případů vycházejí ve svých dílech z alternativních výsledků či dopadů reálných historických událostí. Elfriede Jelinek si však jako výchozí bod zvolila následek toho, co by stalo, kdyby hrdinka stejnojmenné divadelní hry Henrika Ibsena Nora přece jenom opustila manžela, jak ostatně on sám v původní verzi zamýšlel. Nořinu naivnost změnila autorka v dvousečnou zbraň, která činí Noru méně jednoznačnou postavou. Rozmlžila pohnutky jejího jednání, když přestává být jasné, kde u ní končí bezelstná naivnost a začíná vypočítavost. Neboli, v kterých momentech se stává loutkou dobrovolně, a v kterých si své vodící nitě neuvědomuje (či odmítá uvědomovat?). Konflikt těchto vnitřních střetů činí hru mnohem zajímavější, než její sociální podkres. Proto je i nastudování uváděné na Nové scéně Národního divadla nejpoutavější a nejpovedenější právě v okamžicích, kdy se soustředí na Noru. S přítomností velmi přesvědčivé Kateřiny Winterové v titulní roli na jevišti celé představení stojí a padá. Především pro její výkon se vyplatí koupit vstupenku. V okamžiku, kdy se rozehrávají děje bez její účasti, tempo upadá. Inscenační neobratnosti se svým vrcholem v grotesknosti úvodu druhé poloviny pak nutí diváky přemýšlet, jestli to má kvůli jedinému nadprůměrnému hereckému výkonu zapotřebí. Režii Michala Dočekala a scénografii Martina Chocholouška nechybí schopnost využít nabízeného prostoru, který svou hloubkou není zrovna jednoduchou výzvou. Ale díky jejich nápaditosti se na jevišti odehrává skutečné divadlo. Jen ta závěrečná předváděčka zdvižny je poněkud samoúčelnou prázdnotou. Na druhou stranu přiměřeně ilustruje režisérův výklad celé hry.

Gottland - Švandovo divadlo (21.04.2011) ... 70%

26. dubna 2011 v 18:19 | Petr Balada
V okamžiku, kdy začnete přemýšlet nad charakteristikou vlastního národa, dříve či později jste postaveni před vnitřní otázku, zda vůbec lze dosáhnout jejího objektivního popisu. Rozhodnutí, které se na první dojem může zdát marginální, má přitom velký vliv na výsledné teze. Můžeme se skutečně oprostit od vlastní příslušnosti k němu? Jsme schopni a ochotni vnímat i stinné stránky? A jak to potom zahýbe s přirozeným patriotismem? Nabízí se samozřejmě mnohem snazší cesta, která podobné myšlenkové pochody zatlačí do kouta i před případnými kritiky - prohlásit za kosmopolitu. Žádná citová příslušnost, žádná odpovědnost za jakýkoliv pod touto schovkou předložený závěr o povaze národa. Já nic, já Evropan.

Daleko výhodnější pozici má člověk popisující cizí národ. Je zbaven tíhy kritiky z vlastních řad. Ušetřen falešného vlastenectví a hloupých polemik o zaprodanosti. I on se však nevyhne otázce, zda může poskytnout celistvý pohled včetně pochopení pro místní speciality. Mariusz Szczygieł je výborný pozorovatel. Skrze osobnosti, které prošli našim dvacátým stoletím, poskládal mozaiku poskytující odraz české povahy (byl by stejný i při výběru jiných postav?) Hledáním společného jmenovatele, ale také jeho protipólu, a zasazením do kontextu doby přesvědčivě přibližuje osud národa zmítajícího se v neustálých vlnách přílivu a odlivu přízně k právě vládnoucím modlám. Ve vlastním zájmu zajištěného života omlouvajícího svou přizpůsobivost a neschopnost mít odlišný názor na vzdálenost větší, než sousedův plot.

Rozhodnutí přenést jeho texty na jeviště je stejně záslužné rozhodnutí jako v případě zhudebněného procesu s Miladou Horákovou, s kterým tvoří na dálku pomyslné duo divadelního vyrovnání se s minulostí. Ale zatímco v případě "Zítra se bude..." tvůrci vsadili na minimalistickou údernost zintenzivněnou téměř intimním prostředím prostoru divadla Kolowrat, které dovoluje daleko více zatáhnout do děje diváky, Švandovo divadlo muselo najít cestu k mnohem objemnějšímu počtu cílů. A stejně geniálním nápadem jako je v prvním případě průhledná stěna měnící se nasvícením v zrcadlo, se ukázalo pro inscenaci režiséra Petra Štindla zaštítit dění fenoménem sociálních sítí. Hra tím dostala možnost oslovit širší diváckou základnu, ale zároveň se i žánrově posunula směrem k absurdní komedii.

Nenápadně se mu tak také podařilo dějově překročit hranice jednoho národa, když prostřednictvím promítaných statusů a zpráv ze sociální sítě přenáší část národní odpovědnosti na mnohem větší celek s důrazem na kontext celé doby (zejména v událostech probíhajících za nacistické okupace). To, co by možná v komornějším prostoru zavánělo zbytečným švejkovstvím odvádějícím pozornost, však tady funguje. Navíc text, se kterým se hraje, je sám o sobě tak silnou výpovědí, že podobné zlehčení snadno unese. Vždyť nakonec stejně všechno přebijí pravdivé osudy postav vypovídající o nás samých mnohem více, než by nám mělo být milé.

Zhasněte lampiony! - La Fabrika (13.04.2011) ... 60%

25. dubna 2011 v 10:23 | Petr Balada
Peter Serge Butko je režisérem malých prostor. Nebo ještě jinak. Je režisérem s omezeným vnímáním prostoru jeviště. Můžu se samozřejmě s tímto soudem mýlit, ale po zhlédnutí představení "Zhasněte lampiony!" a v souvislosti s předchozí návštěvou "Bláznivého Petříčka", není pro mě jednoznačnějšího rozuzlení jeho práce. Zatímco "Petříček" díky nápadu s projekční plochou tento hendikep ještě potlačil, "Zhasněte lampiony!" postrádající podobný maskovací prvek už nikoliv. Hra probíhající na jednom místě a v téměř autentický čas, nabízí díky prostředí parku nespočet možností. Stačí si rozvzpomenout na návštěvu některého z nich, aby bylo jasné, co všechno v něm lze zažít a vidět. Chytře vybudovaná scéna s tribunami hlediště evokující přírodní amfiteátr při prvním seznámení ještě mnohé slibuje, ale nakonec se celé představení soustředí pouze na text. V případě závažného dramatu lze podobný inscenační přístup přijmout, v případě komediálního textu pro dva herce hrozí estetika podívané na úrovni televizních silvestrů, což se několikrát bohužel stalo. Textu je příliš, sarkastické bonmoty se střídají v kulometné palbě bez možnosti delšího dozvuku. Dalo by se říci, že se více mluví, než hraje, ale "Zhasněte lampiony!" díky duu Vilhelmová - Miezga přeci jenom o herectví trochu je. I přesto však nezbývá, než s lítostí konstatovat, že celá produkce působí jako dobře secvičené zájezdové představení se známými herci, ale o divadle to příliš není.

Sleeping Around - Strašnické divadlo* (15.03.2011) ... 75%

21. března 2011 v 18:47 | Petr Balada
Je to zvláštní představení, po jehož skončení budete více než o obsahu přemýšlet o hereckých výkonech. Jsou totiž poutavě zajímavé. Zajímavé svou proměnlivostí, soustředěností, ale zároveň uvolněností a hravostí. Příběhy několika párů v různých stádiích a formách vztahu, kdy vždy jedna z postav přechází do následujícího obrazu, nabídl solidní výzvu pro duo Krbová-Zadražil. Tím, že musí na ploše několika málo minut odstínit a vybudovat charaktery jednotlivých postav, aby vzápětí vždy jeden z nich čelil výzvě stvořit postavu novou, je jejich způsob herectví vždy znovu a znovu obnažen přímo před diváky. Ty jsou pak svědky proměn uvěřitelných, chaotických i nerozlišitelných. Každá z nich je však poutavým vtažením do herecké kuchyně. Nebo spíše do dvou hereckých kuchyní. Protože zatímco Ljuba Krbová své proměny dokáže ustát přeci jenom s větším přehledem a se zapojením většího rejstříku hereckých prostředků, u Jana Zadražila je chvílemi znát, že by potřeboval pro svou postavu delší čas. Jeho proměny jakoby se děly spíše uvnitř něho, nepůsobí tak okázale. Ale i když se s úkoly vyrovnává každý po svém, nelze nevnímat tu báječnou hereckou chemii, která mezi nimi panuje. Sálá z nich radost ze hry. A právě kvůli ní se vyplatí na tenhle kus zajít.

*zhlédnuto v rámci doprovodného programu GRAND Festivalu smíchu Pardubice
 
 

Reklama

... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...