... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Festy 2011

PICF - Svědecká výpověď 3. část (26.11.)

3. prosince 2011 v 17:48 | Petr Balada
Druhý den po hudební stránce příliš dobře nezačal. Kapela Jelly Belly pravděpodobně v garáži pár měsíců nacvičovala, aby zněla, jako že jim to spolu příliš neladí. Povedlo se. Z jejich songů se dalo vyčíst, co tím asi tak mysleli, ale provedení za moc nestálo. Nejlíp nazkoušeli svůj postupný odchod během poslední písničky. Podobný spektákl předvedli ještě členové partičky Luno. Netuším, co je k podobnýmu divadélku vede. Ale nejspíše to bude neúcta k divákům, kteří vydrželi až do konce, i když to zejména u slovenských umělců byl téměř nadlidský výkon.

Z Ukrajiny dorazilo duo Zapaska a svůj set si patřičně užívalo. Vydalo ze sebe tolik hudební hravosti a radosti, že z ní člověk mohl čerpat po zbytek festivalu. Od dramaturgů to byl odvážný tah, ale vyplatil se. Stejně jako v případě závěrečného koncertu se jednalo o nejlepší živé vystoupení toho dne.


Těsně pod pomyslným trůnem nezapomenutelných zážitků zůstalo stát těleso afterPhurikane. Hlasy romských zpěváků se zarývaly hluboko pod kůži. Tesknota prostupující pomalými tóny, stejně jako živočišnost v těch čardášových dala vzpomenout, že muzika nabitá emocemi je velmi silnou zbraní. Škoda nevyrovnaných výkonů.

Možná za to mohl punč, ale Mňága a Žďorp odehrála jeden ze svých nejlepších festivalových koncertů, u kterých jsem měl tu čest v posledních letech být. Petr Fiala řádil jako za mlada a lidi spolu s ním. Vedle neohraných kousků zazněly ty vůbec nejznámější hity, a tak ten den poprvé naplno propukla ta pravá festivalová nálada a atmosféra.

Trochu odlišné ovzduší vládlo při besedě s držiteli ocenění Bílá vrána. Dva příběhy, které spojovala odvaha člověka postavit se moci a bohatství, nebyly zrovna důvodem k pozitivním myšlenkám. Zvláště s přihlédnutím k faktu, že stále nejsou u konce, který by se dal alespoň nadneseně označit za dobrý. Ale neřešily se pouze konkrétní kauzy. Čas vyzbyl i na obecné zamyšlení nad hrdinstvím, nad vlastnostmi, které člověka vedou k hrdinským kouskům.

Pro někoho mohl být, přeneseně řečeno, takovým kouskem i úvod vystoupení Paris Suit Yourself. Čtvrthodinová skladba řádně zamávala trpělivostí fanoušků, ale kdo vydržel, byl následně odměněn rozjetým výkonem zpěváka, kterého bylo těžké zastavit, i když mu čas vypršel. O tom, jak moc si to celé užíval, nejlépe svědčí jeho výlet s mikrofonem mezi nadšený dav či závěrečný pozdrav z výšin pódiové konstrukce.

Hudebně daleko zajímavější věci se chvíli před tím děly o slabých pár desítek metrů dál. WWW jsou momentálně v kurzu i na Slovensku a nejspíše ještě nějakou dobu budou. Svědčí o tom ukázka z připravovaného alba (ohlášen byl i dvoudiskový živák), stejně jako aplaus po závěrečné "Pikole" nastavené o předělávku taneční klasiky.

Divoce se nakonec tančilo také během koncertu New Young Pony Club. Ale než šarmantní zpěvačce podlehla většina přítomných, nevypadalo to zrovna na rozjetou party. Nejspíše za to mohla předskokanka Sophie Barker, která nádherným akustickým setem všechny příjemně ukolébala.

Vylezly na pódium jako poslední živá kapela festivalu a všechny zbylé diváky odrovnaly dokonalým propojením jazzu se zlámanými rytmy a prvky dubstepu; navíc s vynikající soulovou zpěvačkou v čele. Submotion Orchestra, dámy a pánové. To nejlepší nakonec. Nečekaný zážitek, bouřlivá odezva, vystoupení, o kterém se stále ještě mluví a samozřejmě prosba, abychom je viděli a především slyšeli i na velké Pohodě. S tím nelze, než souhlasit. Stejně jako s přáním, aby Pohoda Indoor Camping Festival pokračoval dalším ročníkem, neboť v bodě obžaloby, že se hned prvním ročníkem zařadil mezi nejlepší festivaly na bývalém federálním území, je vina v plném rozsahu.


PICF - Svědecká výpověď 2. část (25.11.)

1. prosince 2011 v 18:15 | Petr Balada
Páteční program si nemohl vybrat lepšího startéra. Domácí Talkshow dostali příležitost se ukázat a využili jí na maximum. Dobré songy, zruční hudebníci a sympatický výkon zpěváka. Tuhle partičku čeká silná budoucnost. Bylo by fajn, kdyby se je příští léto podařilo přivést některému z našich festivalů.


A pevně doufám, že na většině z nich bude možné navštívit vystoupení projektu Fiordmoss, který mi způsobil nával národní hrdosti. Až se mi chtělo křičet: "Ty jsou od nás, to čumíte, co?". Jejich vystoupení jednoznačně patřilo do top trojky celého festivalu (spolu se Zapaska a Submotion Orchestra). Fascinující porce chladně líné elektroniky s příjemně nesmělou zpěvačkou, která s každou další minutou roztávala, aby nakonec předvedla jeden z nejlepších vokálních výkonů za oba dva dny. Příští rok vydávají desku, zapamatujte si jejich jméno.


Puding Paní Elvisovej mě na deskách příliš nebaví, ale koncert, to je jiná. Jejich zábavně taneční set završil úvodní blok, po kterém už nastoupil první zahraniční host. Polar Bear hrají fusion jazz s nakažlivým temperamentem a energií, ale přesto jsem z jejich vystoupení zdrhl předčasně.

Nalákala mě premiéra dokumentu "Muži revolúcie" režisérky Zuzany Piussi. Před startem projekce pobavilo obecenstvo její sdělení, že film nedostal grant s odůvodněním, že dvacet let od Sametovky představuje ke zdokumentování osudu jejich protagonistů příliš malý odstup. Následně ale humoru razantně ubylo a rozhodnutí grantové komise se ukázalo být jako velmi prozřetelné. I když odůvodnění idiotským zůstalo, je pořad lepší být pranýřován za něj, než za státní podporu podobnému dílu. Dokument poskládaný z mluvících hlav rozhodně nestranně nemapoval, ale spíše aktivisticky předhazoval a "šikovným" střihem skládal legendu o jedné velké konspiraci. Fedor Gál, který v dokumentu rovněž vystupoval, byl právem při svém následném slovu z výsledné podoby filmu, mírně řečeno, pekelně naštván.

Možná by mu pomohl přesun na Hadouken!, kde se mohl přidat k ostatním pařícím a upustit tak páru. Při poslechu v sedě je to sice pouze neoriginální skvadra se skvěle zvládnutou pódiovou prezentací, ale pokud nejsou prachy na Prodigy, není lepší volby, tak vzhůru na parket.

... pokračování příště

Pohoda Indoor Camping Festival 2011 - Svědecká výpověď 1. část

28. listopadu 2011 v 13:52 | Petr Balada
Vizionáři a proroci to mají vždycky těžké. Na začátku jim příliš mnoho lidí nevěří. A je už v lidské (československé) povaze, že spousta z nich už dopředu zaujme vůči čemukoliv novému a nevyzkoušenému skeptické stanovisko, aniž by si počkala na výsledek. Respektive, což je důležitější, aniž by ho stavěla na osobním prožitku. První ročník Pohoda Indoor Camping Festivalu tak sice prodělal na nezájmu fanoušků, ale díky klubové až spiklenecké atmosféře získal kultovní status, kterým se jeho účastníci budou v dalších vyprodaných ročnících chlubit. Stejně jako kapely, z nichž si některé své koncerty opravdu užívaly a zasadily se tak o neopakovatelnou atmosféru.

Účelně využité prostory trenčínského výstaviště nabídly návštěvníkům komfort, který si v ničem nezadal s letním velkým bratrem. Dostatečně vytápěný prostor na stanování v jednom z pavilónu včetně přístupu do jeho hygienického zázemí a restaurace poskytl standard turistické ubytovny.

Jen pár kroků od ní se pak bylo možné ocitnout v hale plné vůní. Po jejím obvodu stánky s občerstvením, koutek her i oblíbená poradna, jak se stát machrem s kartáčkem na zuby tentokrát vylepšená o seznamku. Uprostřed dostatek místa k posezení u stolů prázdných i těch s k síti připojenými počítači.

Spojovací chodbou se bylo možné dostat k prvnímu z pódií. Bažant stage byla především přehlídkou československé scény, kterou narušila pouze polská invaze klezmeru. Seskupení Kroke zde celý program v pátek otevřelo.

Přechod dalších pár metrů nevlídným podzimem a výstup do prvního patra Pavilónu 3 obdaroval všechny lehké turisty na svém konci teplotou i atmosférou nejútulnějším sálem. S čajem v ruce bylo možné uložit se do obrovských polštářů nebo usadit na připravené židle a debatovat při besedách, dívat se na filmy, divadlo, seznámit se s odvážnými lidmi oceněnými Bílou vránou.

Jen coby plným kelímkem dohodil, nacházel se největší z prostorů. Ten v sobě ukrýval hned dvě z pódii tvořících programový středobod veškerého dění. Důmyslný časový harmonogram nepřipustil mezi protilehlými rivaly dlouhé přestávky. Čas zbyl na cigárko ve venkovní kuřárně, úlevu v toitoikách (pouze tento prostor neměl vlastní záchody) a zakoupení výborného pohodového punče případně svařeného vína, které halu po oba dva dny příjemné provoňovalo. Vyslankyně z jeho stánku navíc s tácem v ruce a úsměvem na tváři nabízela mezi návštěvníky ochutnávku, což nemohlo na celkové atmosféře nepřidat. Zkrátka nepřišli ani pojídači čerstvých vitamínů, neboť po oba dva dny se pořadatelé postarali o přísun mandarinek zdarma.

Budiž výše popsané rozdělení areálu nevyvratitelným důkazem, že veškeré obavy ze zimy a dlouhých přechodů nebyly na místě. Ale i pokud se někdo v podzimním chladu vyžívá, našel tu svá zákoutí. Ať už v podobě tradičního meeting pointu s vlajkami a lavičkami nebo pouťových atrakcí. O těch programových přinesu svědectví v dalším článku věnovaném po letní Pohodě druhému nejlepšímu festivalu na bývalém federálním území. Těšte se, protože opravdu bylo co poslouchat a Česko na něm představilo světu jeden obrovský hudební objev a klenot.

... pokračování příště

V očekávání ... Pohoda Indoor Camping Festival (25.-26.11.2011)

19. listopadu 2011 v 18:15 | Petr Balada

Fotoreport ... Všechny barvy Freeze festu (16.-18.09.2011)

19. září 2011 v 19:30 | Petr Balada




Open Air Festival - No Face, No Future (reportáž z pátku 12.8.2011)

16. srpna 2011 v 19:15 | Petr Balada
Open Air Festival zůstal i svým druhým ročníkem velkou neznámou pro budoucí rozložení tuzemské festivalové mapy. Je to akce bez tváře. Akce, na kterou se nejezdí kvůli interpretům, ale kvůli levným vstupenkám. Akce s podbízivou dramaturgií. Aktuální zahraniční hudební dění pomíjí, a to domácí reflektuje velmi rozporuplným konzervativním způsobem (Please The Trees od půl čtvrté odpoledne a Totální nasazení od osmi večer!). Ale také podnik hrající na ekologickou strunu a zároveň pomíjející základní hygienické návyky, když možnost umytí rukou ponechala návštěvníkům pouze v jednom místě rozlehlého areálu. Alespoň, že pronajmutím místa infostánku upozorňujícím na žloutenku organizátoři neztratili smysl pro humor.

Jdeme na program. Protože čtvrtek až na zmíněné Please The Trees po hudební stránce nic zajímavějšího nenabídl a ani sobota nebyla o moc lákavější, probereme pátek. Právě v tento den bylo možné sestavit si při troše snahy vcelku obstojné degustační menu z čerstvých nadějí i provařených jistot. Letos rozjetí Koblížc!, tak to byl skutečný punk. Pochybné muzikantské i zpěvácké výkony, jedna skladba jako druhá, upřímné promluvy, za které se přihlížející styděli místo těch, co je pronášeli. Přesto to bylo dohromady kupodivu zábavné a osvěžující vystoupení.

Ivan Hlas Trio do diváků sunulo jeden noblesní kousek za druhým. Melancholie by se dala krájet, když za zvuku violoncella zazněla "Slunečnice" či "Pod oknem" ze Šakalích let. A co napsat k Sunflower Caravan? I bez velkých varhan to byla nádherná melodická jízda, ať už se jely instrumentálky nebo Andy zapojil hlasivky, aby odzpíval kousky z alba "A Little Bit More", které bylo na kult.mixu vyhlášeno jako čtvrté nejlepší za uplynulý rok (zde). Navíc jejich verze "C.V.A.N." byla možná ještě lepší, než originál od Tata Bojs.

Cartonnage jsou mnohem zábavnější live, než z nahrávek. Sází i na vizuální stránku a střídáním starších pecek s novými pak vzniká mnohem silnější repertoár. Navíc měli opět nejkrásnější houslistku na festivalu. Vždycky mě překvapí, když po letech slyším někoho, o kom jsem si myslel, že už nemá šanci zaujmout a přitom se pak stane tím nejlepším, co na daném festivalu zazní. Řeč je tentokrát o Priessnitz, kteří, ať se na mě nikdo nezlobí, byli nakonec jasným vítězem celého pátku. Bez velkého humbuku, s repertoárem, který nejenže přežil, ale vyzrál stejně jako hlas Jaromíra Švejdíka, odrovnali snad každého, kdo na ně do stanu zavítal.

Naopak trochu zklamáním bylo jen standardně dobré vystoupení Tata Bojs. I přes zařazení velmi povedených nových skladeb tomu chyběl náboj loňské show. Ale nakonec z trojice pátečních headlinerů dopadli ještě relativně slušně. Ještě malátněji totiž působili Leftfield, když byli pouhým stínem svého trháku na Pohodě2010 a hudební smršť Chemical Brothers převálcoval její monstr vizuální doprovod. Kdyby se nebylo na co dívat, nebylo by co poslouchat.

Jestli se dá na Open Air Festivalu hodnotit něco velmi kladně, pak je to noční program, který stejně dobře zafungoval i o minulém ročníku. A pokud příště organizátoři půjdou ještě více po kvalitě a rozmanitosti v nabízených tanečních žánrech a jejích představitelích, mohlo by právě tohle být oním identifikačním prvkem celého festivalu, který mu pomůže dát onu doposud chybějící tvář.

A vítězem o nejzpackanější festivalový line-up se stává ...

4. srpna 2011 v 13:01 | Petr Balada
... sobotní program na Open Air Festivalu. Už pár dní se modlím za to, aby předcházející vyhlášení bylo předčasné. Ale s odtikávajícím časem, který zbývá do zahájení akce, začínám podléhat skeptickému přesvědčení, že zázraky se nedějí.

Zopakujme si fakta. Open Air Festival má, vzhledem k rozpočtu a reklamní kampani, ambice patřit mezi největší festivalové podniky u nás. Koná se na letišti, což mu dopřává relativní volnost prostoru pro počet, složení a konstrukci jednotlivých pódií. Přes výše uvedené se druhý festivalový den bude, dle zveřejněného sobotního programu, hrát jen na dvou pódiích, a to ještě na střídačku. Celkem tímto způsobem odehraje svůj set pouhých dvanáct interpretů! Až do dvacáté večerní nemá návštěvník možnost hudební volby. A pokud nepatří mezi příznivce taneční muziky, má smůlu i po tomto čase. No nic, jdu pokračovat v modlitbách.

Let It Roll 2011 - Až opadá listí z dubu (reportáž z pátku 22.7.2011))

24. července 2011 v 15:54 | Petr Balada
Minulý rok přišel prudký déšť do vrcholu prvního dne festivalu. Tentokrát si to vybral o den dříve, ale minimálně na podloží areálu zanechal vydatné stopy i tak. O kempech nemluvě. Ovšem nevyzpytatelné počasí už zkrátka k festivalům patří a stěžovat si na něj postrádá smysl. To lze maximálně na míru snahy pořadatelů, jak si s jeho případnými následky poradí. Při vzpomínce na čtyřkolky ničící už tak bídně schůdné komunikace Sázavafestu, lze konstatovat, že na Oplatilu to v pátek vypadalo ještě dobře.

Pořadatelé si letošním ročníkem vyzkoušeli nové místo. Stěhování však nebylo nikterak dramatické, protože se jednalo o přesun pár desítek metrů. A festivalu rozhodně prospěl. Počet návštěvníků roste a s ním samozřejmě i nárok na prostor. Pro příští rok by to chtělo ještě doladit ukazatele. Možná by vůbec nebylo od věci vymyslet jednotný grafický styl celého podniku, který by ho posunul zase o level výš. Ale přemýšlet by se mělo i o závažnějších věcech, protože když několikrát za sebou vyleze na vpravdě nemalou konstrukci hlavního pódia jakýsi idiot, aby se předvedl, začíná jít do tuhého.


Raději pojďme k programu. Zatímco sobota shromáždila na hlavním pódiu provařená jména, pátek naopak nabídl čerstvou krev, kterou naštěstí neředil žádný otravný MC. Sety Brookes Brothers a zejména Camo & Krooked dokázaly, jak moc se začíná dubstep roztahovat a jak celé dnb scéně jeho zvuk pomohl. V případě druhých jmenovaných jsem rád, že to nebylo střílení od boku, když jsem je označil za černé koně tuzemské festivalové sezóny (zde). A soudě dle nabídnuté ochutnávky budou hodně vysoko bodovat i se svým novým albem vycházejícím prvního října.

Za Brookes Brothers pak míří osobní poděkování z čisté nostalgie za připomínku tracků starších i za remix pecky od Chase & Status "Let You Go", která se dle četnosti výskytu v průběhu celé noci stala neoficiální hymnou Let It Roll. Opět tak musím na těchto stránkách zopakovat, jaká je škoda, že je žádný z festivalů letos na živé vystoupení neurval. Poněkud orvaný si člověk mohl připadat v dubstep stanu. Zvláště, když tam zavítal ve chvíli, kdy dunivá vlna právě protrhávala repráky. Naštěstí byla o kousek dál Azyl stage. Regenerační breakbeatové centrum.


Zvláštní zmínku si zaslouží i VJs, kteří se na Radio 1 Take Control stage a zajímavě řešené projekční ploše v dubstep stanu předvedli ve velmi dobré formě (pozorováno mezi třetí a půl pátou hodinou ranní bez vlivu jakýchkoliv látek). Dokonce bych si v této souvislosti dovolil použít slovo videoart, díky kterému jsem nakonec ani nestihnul plánovaný vlak. Mimochodem na webu uváděná vzdálenost tří kilometrů to po silnici k zastávce není ani náhodou, což je pro příští rok dobré vědět.

S-O-S Free Fest 2011 : I v Babicích hořela maštaľ (reportáž ze so 16.7.2011)

19. července 2011 v 20:30 | Petr Balada
Festivaly zadarmo jsou fajn. Pokud tedy na každých pár metrech neotravuje hosteska s reklamními předměty od sponzora, který to všechno zacáloval, a to v Babicích skutečně nehrozilo. Tam šlo jenom o setkání víceméně spřízněných lidí s dobrou vůlí se hudbou pobavit a samozřejmě zakalit. Od takové akce pak nic neočekáváte, nic vás nemůže zklamat. Naopak nezřídka odcházíte příjemně překvapeni.

Místo konání bylo zvoleno dokonale. Přímo u nepříliš rušné silnice s přilehlým rybníčkem i místem pro parkování a stany. Přestože rozloha areálu by se vůči tradiční představě festivalového placu dala přirovnat ke garsonce, dokázali na ni organizátoři rozmístit tři pódia, pivní stan i koutek s hracími konzolemi. Fakt, že při správném postavení návštěvník slyšel produkci ze všech pódií najednou ani příliš nepřekážel. Spíše pomáhal v rozhodování, kam se vydat.


Zatímco hlavní stage patřila zlámaným beatům, obě vedlejší jely ve víceméně stejných techhouseových rytmech a lišily se pouze kvalitou obsluhy za mixážním pultem. Z celkového pohledu se dá napsat, že to byla různorodá sebranka, což však není vůbec myšleno v negativním kontextu. Ten by se dal použít snad jen na jednu z hvězd velkého pódia, která předvedla set kvalitou odpovídající volné disciplíně na volbě Miss. Ale celkovou náladu lidí pod sebou i přes velkou snahu nepokazila.

Přechod z Pohody na S-O-S Free Fest by se dal jednoduše odbýt jako cesta z extrému do extrému. Ale ani náhodou tomu tak nebylo. Koneckonců ty dva festivaly mají společného to, že organizátoři je dělají pro radost sobě i druhým. A jejich pomyslné spojenectví zpečetil MC výkřikem do davu, jestli někdo zná B-Complex, aby se v zápětí z repráků ozvalo "Horí ti maštaľ". Nezbývá než doufat, že příští rok bude i tohle hasičské cvičení pokračovat.

Pohoda 2011 – severská vlna

18. července 2011 v 20:24 | Petr Balada
FM Belfast

Před svou červnovou návštěvou Prahy v rámci Electronic Beats jejich zpěvačka v rozhovoru pro server techno.cz potvrdila, že se jí líbí tuzemský projekt DVA, a že ráda běhá ve spodním prádle po ulici. Na Pohodě vystupovala oblečená, což nijak neovlivnilo bouřlivé přijetí, kterého se FM Belfast dostalo. Ostatně stačí se podívat na záznam pořízený přímo členem crew během děkovačky.


Příběh o vzniku FM Belfast už je hodně provařený. Na úplném začátku v roce 2005 byl dárek k vánocům v podobě zpívaného přání kamarádovi a o šest let později jim vychází už druhá deska "Don't Want to Sleep". Jejich electronic pop music je v live podání strhující manickou show plnou vokálního čarování a nakažlivých rytmů. Prostě ideální příklad koncertu, při kterém se skutečně bavíte.


Bloodgroup

Co si budeme povídat, Island a elektronika to je rovnice s jediným možným výsledkem - melancholická krása odrážející zároveň drsné životní podmínky i bohatství jedinečných přírodních scenérií. Bloodgroup ale umí své fanoušky nejen dojímat, ale i roztančit. Obě polohy přitom střídají s nenucenou samozřejmostí. A sežerete jim to i s navijákem v podobě ledové krásky za mikrofonem.


Debut "Sticky Situation" vyšel v listopadu 2007. Zajistil jim pozornost včetně následujícího dvouletého poznávání světa velkých pódií. Zahráli si ve Spojených státech, Kanadě i na festivalu Roskilde. Následující deska "Dry Land" byla na Islandu považována za jednu z nejlepších za rok 2009 a skladba "My Arms" rotovala v tamních rádiích jak návštěvník Pohody po jednotlivých scénách. Stejně jako u prvotiny i tentokrát díky ní objíždějí stát za státem. Po celé letošní léto putují evropskými festivaly a svým vystoupením nadchli i v Trenčíně.


Le Corps Mince De Françoise

Elektroniku mají rády i divošky z finské party Le Corps Mince de Françoise (LCMDF), ale zbytečně s ní neplýtvají. Spíše ji používají jako koření. Jejich pop je zábavným provokativním písničkařením a koncerty adrenalinovým sportem. Pozornost na sebe přitáhli debutovým EP "Ray-Ban Glasses" a tenhle formát se jim docela zalíbil. Na regulérní album "Love & Nature" došlo až o tři roky později, tedy o letošním únoru. Podle předpokladu to byla rána do černého. Chválu pěl magazín Clash, NME i BBC Radio 1. Tam dokonce v době vydání pilotního singlu "Gandhi" vlivný Rob da Bank prohlásil, že se momentálně jedná o nejlepší track na světě. Svůj pobyt na Pohodě, který později označili jako AMAZING, si zpestřili návštěvou vystoupení Junip i Santigold. To, abyste věděli, kam je vlastně zařadit. Ale, že by to byla velká pomůcka, to se říct nedá …

 
 

Reklama

... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...