... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Film

Pussy Riot: Punková modlitba

30. ledna 2014 v 21:12 | Petr Balada
Může v roce konání olympiády na ruském území vyhrát Oscara dokument, který neukazuje tamní justici zrovna v lichotivém světle? Když se loni v hlavních kategoriích sešly snímky "Argo", "Lincoln" a "30 minut po půlnoci", hovořilo se o politickém střetu. Dodnes uchovávají americké servery prestižních deníků články hemžící se podezřeními na intervence Washingtonu především v souvislosti s posledně jmenovaným filmem. A když se vítězem nakonec stal počin Bena Afflecka "Argo", neodpustil si Irán komentáře o politické provokaci, přičemž oznámil, že scénář se nezakládá na pravdivém obraze celé události a tudíž chystá svou vlastní verzi. Co by ale ukázala ruská verze případu Pussy Riot?

Vedle technických parametrů je totiž Punková modlitba pozoruhodná zejména úhlem pohledu a použitými obrazovými materiály. Divák nesleduje rekonstrukci, ale autentické záběry. Z akcí skupiny, které předcházely onomu slavnému vystoupení, ze zkoušek a hlavně z bizarního soudního přelíčení s třemi odchycenými členkami Pussy Riot. K tomu demonstrace na jejich podporu i pro co nejpřísnější potrestání. Prostor dostala církev, rodiče, žalobci. Jiný obraz by šel poskládat pouze za předpokladu použití doprovodného komentáře, který je zde slyšet jen v exkurzech do historie. Ať už si totiž o činu samotném myslíme cokoliv, pohled na obžalované zavřené v soudní síni do klece, nelze ospravedlnit ani šikovným střihem. Je možné ho pouze omluvit řečníkem deklamujícím dostatečně dehonestující text.

Vystoupeními o nutnosti potrestání dívek se jako červená nit táhlo přesvědčení, že jinak ani soud rozhodnout nemůže. Přivlastnění justice zaznělo z úst představitelů ortodoxní církve, žalobce, či zastupitele vlády, který celý proces paradoxně omlouval nutností feministky potrestat, aby to za ně ještě horším způsobem neudělali fanatičtí věřící. Zajímavou vedlejší postavou byl obhájce dívek. V průběhu procesu se ukázalo, že jeho počáteční hollywoodské gesto, kdy předstoupil po neúspěšném vyjednávání o kauci před novináře s dcerou jedné ze zadržených v náručí, odpovídalo spíše záměru o vlastní zviditelnění, než o skutečné snaze dostat je ven. Poté, co jedna z nich obhájce změnila, byla propuštěna na podmínku. Po tomto zvratu se k tomu odhodlaly i zbylé dvě.

Moment, který by si zasloužil ve filmu větší prostor, je však jen jeho vedlejším produktem. Přesto vzbuzuje asi nejvíce pochybností o celém cirkusu kolem. Mohl být vynesen s jiným obhájcem osvobozující rozsudek? Pokud ano, je možné, že ten původní byl nastrčenou figurkou? Nebo byla divadlem změna trestu, aby se uchlácholily zahraniční protesty? Dokument "Pussy Riot: Punková modlitba" si svou oscarovou nominaci zasloužil i právě proto, kolik otázek po sobě zanechává. Nutí přemýšlet, zajímat se.

Snímek se dotýká politiky a rozhodnutí o jeho vítězství bude nutně chápáno jako politické. Už jenom proto, že jde o Rusko. Navíc premiéra byla v Moskvě na přelomu roku na poslední chvíli zakázána z oficiálních míst. Samotné vyhlašování držitelů sošek proběhne týden po skončení olympiády. Olympiády, na kterou za sebe posílá nejen Barack Obama náhradu na protest proti Putinovu zákonu zakazujícímu tzv. homosexuální propagandu. Ten naopak podpořil Ruský patriarcha, hlasitý zastánce potrestání Pussy Riot. Neměla by tedy úvodní otázka znít: Musí v roce konání olympiády na ruském území vyhrát Oscara dokument, který neukazuje tamní justici zrovna v lichotivém světle?

Pussy Riot: Punková modlitba 02. a 13. 02. 2014 na HBO

Město odpad smrt ... 85%

2. prosince 2012 v 21:43 | Petr Balada
Fascinující. Vizuálně vytříbené, inscenačně odvážné, znepokojivé. Zdá se, že Kamil Fila měl v posledním čísle Respektu (48/2012) pravdu, když hovoří o nové etapě tvorby režiséra Jana Hřebejka. Relativita viny a odpuštění, ztráta významu slov. Kdo by to byl řekl, že právě tento námět v podobě divadelní hry německého dramatika se stane prostředkem k natočení jednoho z nejsilnějších letošních domácích snímků. Nemá však cenu nepřiznat většinu zásluh souboru Divadla Komedie. Způsob, jakým interpretují složitý text za asistence kamery, je geniální. Funguje, divák mu může věřit. Sleduje postavy, nikoliv herce. Tedy snad jen s jedinou výjimkou poněkud neživotné Dany Polákové. Těžko předvídat, jestli film "Město odpad smrt" dopadne ve výročních přehledech stejně jako například před lety "Karamazovi" Petra Zelenky. Každopádně by měl.

Argo ... 70%

29. listopadu 2012 v 21:14 | Petr Balada
Natočit film podle pravdivé události znamená, že všichni vědí, jak dopadne. Před filmaři tak leží úkol prodat ho především na zákulisí. Na tom, co předcházelo finále. Ben Affleck měl ještě výhodu navíc. Operace Argo byla odtajněna až v roce 1997, tedy sedmnáct let poté, co proběhla, což znamená, že ke spoustě potencionálních diváků se ještě vůbec nestihla ve svém reálném předobrazu dostat. A ten je natolik neuvěřitelnou záležitostí, že ho beztak má (a bude mít) spousta lidí za smyšlenou hollywoodskou historku.

Vstup do děje se povedl. Nutný naučný vhled do situace je rychlý a omezuje se jen na to nejnutnější. Následná intenzivní smršť obrazů je strhující. Na krátkém časovém prostoru vytvoří přesvědčivou atmosféru a vtáhne ihned do děje. Ve chvíli, kdy se ale přenese z Iránu do Spojených států, se "Argo" začne pozvolna převalovat od dobrých momentů po vyloženě nudné sekvence. Stupňuje se nátlak klišé berliček vrcholící jednak v postavě ztvárněné režisérem a pak také v umělém udržování tempa, a to pomocí různých levelů rychlosti chůze po chodbách úřednických budov.

Hodně film sráží i nástup postavy zahrané Johnem Goodmanem alá tady je kandidát na Oscara, při kterém divák trne, aby se žánr nepřelil do komedie. A balancování na této hraně trvá ve všech scénách z Hollywoodu. Jestli šlo o režisérův záměr o vytvoření co největšího kontrastu mezi tímto světem a světem, kde se odehrávají skutečná dramata, čemuž by odpovídaly bonmoty do Hollywoodu se trefující, nepočíná si příliš chytře. Opak platí o davových scénách z Iránu. Tady naopak režisér Affleck odvedl mistrovskou práci.

Vrávoravě se mu podařilo ubalancovat i konec. Nutnou dávku tradičního patosu amerického patriotismu omezil na daleko méně třepotajících se vlajek, než ke kolika onen hrdinský kousek vybízel. Jen ten návrat do náruče manželky si mohl odpustit. Ale k cestě za Oscarem nejspíše jinudy ani cesta nevede.

Steven Silver - The Bang Bang Club

15. července 2012 v 18:30 | Petr Balada
Pro zisk Oscara nemohl mít Steven Silver k dispozici lepší námět. Reálný příběh čtveřice válečných fotografů (Greg Marinovich, Kevin Carter, Ken Oosterbroek, João Silva) odehrávající se v devadesátých letech na pozadí apartheidu v Jihoafrické republice. Navíc podložený knížkou sepsanou dvěma z nich a faktem zisku Pulitzerových cen za fotografie, o jejichž vzniku "The Bang Bang Club" rovněž vypráví. K tomu připočteme režisérovu faktografickou znalost i orientaci v prostředí, neboť sám na místě v předmětné době dospíval. Opomíjena by neměla zůstat ani více než desítka mezinárodních cen, které Steven Silver obdržel za dokument o genocidě ve Rwandě "The Last Just Man". Přesto výsledek zůstal hluboko za očekáváním.

Asi nejvýstižnější byl v reakcích The Hollywood Reporter, když napsal, že ony vítězné fotografie jsou daleko silnější, než sice dobře myšlený, ale zoufale neosobní film. Klíčové bude právě ono dobře myšlený, neboť jak přiznává sám Silver v rozhovoru pro wegotthiscovered.com, o natočení stál od chvíle, kdy věděl, že vzniká kniha "The Bang-Bang Club: Snapshots from a Hidden War" a dohodl se s jejich autory (Marinovich, Silva). Ti následně připomínkovali scénář, objevovali se i na natáčení, byli diváky prvního sestřihu. Lze z toho dovozovat, že právě díky tomu se z filmu vytratila osobitost režisérského pohledu a především byla na minimum potlačena kontraverzita, kterou námět doslova přetéká. Ze zneklidňujícího snímku se vyklubala pieta za mrtvé fotografy-kolegy.

První problém je už v úhlu pohledu. Úvodní obraz nás zavádí do rozhlasového studia, kde moderátorka vede rozhovor s jedním z členů The Bang Bang Clubu. Přijde střih a vracíme se do minulosti, abychom sledovali příběh jiného člena/nováčka (Marinovich), který je ke klubu přizván. Jeho příběh je však postupně narušován i obrazy ze života zbylých fotografů. Z toho důvodu téměř odpadá možnost skutečného diváckého prožitku prostřednictvím ztotožnění se s někým z hrdinů. Mozaikovitý styl vyprávění rovněž chvílemi ztěžuje orientaci v čase.

A aby toho nebylo málo, režisér se snaží vše zasadit do kontextu politické situace. Ačkoliv se zdá, že tuto linii odbude úvodním informačním titulkem, už v tak krátké stopáži předkládá další zbytečné vysvětlovací scény i postavy odvádějící pozornost. Je jasné, že Steven Silver byl postaven před těžké dilema. Mohl si vybrat, zda točit film o apartheidu, o skupince slavných válečných fotografů, nebo o vzniku dvou fotografií oceněných Pulitzerovou cenou. Všechny tři možnosti by vystačily na působivé drama. Bohužel na poli celovečerního filmu debutující Silver se pokusil natočit všechno dohromady (včetně školy fotografování). Závažnost sdělení tím otupil na minimum.

Nakolik může být na vině přítomnost a osobní angažovanost fotografů Grega Marinoviche a João Silvy, jsem se pokusil naznačit výše. Zajímavý je postoj režiséra, který v již zmiňovaném rozhovoru reaguje i na otázku, proč vlastně nezvolil formu dokumentu. V odpovědi říká, že si nebyl jist, zda by tak dokázal na diváky přenést pocity, co to znamenalo dělat rád práci fotoreportéra i za takových podmínek. Že vidět ty momenty, být u toho, pomáhá divákovi si lépe uvědomit situaci fotografa skrývajícího se za aparátem uprostřed válečné zóny. V tomto ohledu s ním není možné nesouhlasit. Scény, kdy se fotografové dostávají do ohniska dění jsou, navzdory uhlazené kameře, působivě názorné. S psychologií postav už to je slabší.

Režisérova odpověď má však ještě jednu část. V té za důležitý důvod volby hraného filmu označuje skutečnost, že dva z členů The Bang Bang Clubu už nežijí, a že konkrétně Kevina Cartera chtěl na plátně znovu zhmotnit, prozkoumat jeho charakter. Kevin Carter je autorem slavné fotografie ("metaphor for Africa's despair"- The New York Times), díky které se svět konečně začal zajímat o hladomor v Sudánu. Sám příběh tohoto fotografa by vydal na samostatný film, ale zde se jedná o zahozenou šanci. Šanci, která selhává v tom nejdůležitějším momentu. V možnosti převrátit touto postavou vosí hnízdo novinářské etiky. Způsob, jak se fotoreportéři vyrovnávají s tím, co vidí, co zaznamenávají. Film to pouze letmo nadhazuje a odbývá na malé ploše téměř mávnutím ruky včetně (v negativním smyslu) překvapivé pointy.

Cartera líčí film jako člověka, kterému se záliba v drogách vymkla kontrole. Aby se z toho dostal, odjíždí spolu se Silvou v březnu 1993 fotografovat do Sudánu. Příliš mu to nepomůže a po návratu do Jihoafrické republiky žije dál bohémským životem bez peněz. Fotografii se supem a děvčátkem objeví náhodou Silva. V podstatě bez vědomí Cartera ji otiskují The New York Times a stovky dalších světových periodik. Cartera kamarádi kontaktují až ve chvíli, kdy vyhraje Pulitzerovu cenu.


Spolu se slávou však přichází i obvinění, že děvčátku nepomohl. Tři měsíce po ocenění páchá Carter sebevraždu, ovšem ve filmu s poněkud posunutým důvodem. Carter zde před smrtí prohlašuje, že za chvíli už bude s Kenem Oosterbroekem. Ten byl zabit krátce před tím při přestřelce, ke které se připletl během focení. Síla jejich přátelství se tu nenápadně předsunuje před tíhu svědomí. Nejspíše proto, aby scéna nepůsobila jako přímé přiznání Carterovi viny. Neustále je třeba mít na paměti, že film dozorovali zbylí členové The Bang Bang Clubu.

Už samotné pořízení oné fotografie vzbuzuje otázky. Carter byl při focení sám. Neexistuje svědectví. Silver to inscenuje jako scénu, během které je Carter kdesi na rozhraní rauše a abstinenčních příznaků. Z rozhovoru mezi Carterem a Marinovichem pak vyplývá, že Carter celou historku o tom, co se stalo s děvčátkem, podává pokaždé jinak. Výbušné sdělení však nemá ve filmu pokračování. Není rozváděno dál. Žádné mučivé otázky, žádná psychologie. Jen střih a sebevražda s již zmíněným prohlášením.

I ztvárnění druhé z fotografií se nevyhnulo omilostněním autora. V tomto případě více pochopitelným, neboť Marinovich byl při natáčení. (Mimochodem až úsměvně působí scéna, ve které je Marinovich svým kolegou obhajován, že pořízení fotografie nebylo pouze štěstím, ale i jeho zručností.) Dozvídáme se tak, že Marinovich se snažil lynči zabránit, ale jeho profesionalita nakonec zvítězila. Nicméně událostí zůstal poznamenán, což se film snaží ukázat, ale snaha není vždy korunována úspěchem.


Právě scény, ve kterých se rozehrává psychologie postav, se ukázaly být pro dokumentaristu Silvera nepřekročitelným balvanem. Podepsal se na tom i casting. Pro téměř celou čtveřici hlavních herců v roli fotografů to byla první skutečně závažná role. Ryan Phillippe právě v roli Marinoviche byl z tohoto pohledu tím nejzkušenějším - viz "Crash", "Vlajky našich otců", "Gosford Park". Postupující emocionální rozpolcenost však neměl ve filmu s chybně nastavenou přelétavou pozorností na jednotlivé hrdiny šanci dostatečně odstínit a prodat.

Taylor Kitsch čelil jako Kevin Carter velké výzvě a vzhledem k ještě menšímu prostoru nelze jeho snahu neocenit. Zvláště s přihlédnutím k zálibě v jednoduchých filmech, kterými má filmografii poznamenanou. Je pak vtipnou hříčkou osudu, že postavu jménem Carter si zahrál ještě jednou, a to v letošním propadáku "John Carter: Mezi dvěma světy". Neels Van Jaarsveld (João Silva) a Frank Rautenbach (Ken Oosterbroek) byly obsazeni víceméně typově. Jejich existence plátnu nijak neškodí, neboť nemají obrazy vyžadující soustředěnější hereckou práci.

Když jsou na plátně všichni čtyři, chvílemi to vypadá jako řádění party středoškoláků. Vymetají bary, berou drogy, střídají ženy. Z dramatu se stává plytká podívaná. Předsevzetí režiséra vtáhnout diváka do práce fotoreportéra nemohla dostat v těchto okamžicích více na frak. Pracně budovaná atmosféra je v tahu, stejně jako důvěryhodná psychologie postav, které mají vzápětí uprostřed přestřelek řešit důležitá morální dilemata. Film však za zhlednutí přesto stojí. Kvůli samotnému námětu i dobře natočeným scénám pouličních nepokojů. Jen si ty otázky, které by měl klást, musí položit divák sám. A odpovědi na ně hledat nejen prostřednictvím shromažďování dalších informací, ale i v osobním žebříčku hodnot.

"The Bang Bang Club" byl v premiéře uveden v září 2010 na Torontském filmovém festivalu. Práva k uvedení se prodala téměř do celého světa, ale někde pouze rovnou k vydání na DVD. U diváků má dodnes mnohem pozitivnější reakce, než u kritiky. Režisér Steven Silver se momentálně vrátil k roli výkonného producenta. Film odvysílá Cinemax 21.7.2012.

Christopher Nolan - Sledování

1. června 2012 v 19:14 | Petr Balada
"Filmové vyprávění není nic jiného, než pozorování děje", řekl Christopher Nolan v komentáři ke svému debutu, který lze momentálně nalézt v obchodech s DVD. "Sledování" si s touto myšlenkou pohrává hned na několik způsobů. Příběh spisovatele sledujícího nic netušící jedince náhodně vybrané v davu městského ruchu Londýna je vyprávěn prostřednictvím inscenovaného dívání. Nesledujeme lineární časovou osu, ale rozházenou skládanku obrazů nutící udržet pozornost i nad zdánlivě nepodstatnými detaily, které do sebe s přibývajícími minutami vzájemně zapadají.

Někteří z fanoušků neváhají Nolanovu celovečerní prvotinu označit dokonce za jeho vůbec nejlepší film. Režisér ji v roce 1998 vykouzlil doslova na koleně za rozpočet uváděný v přibližné výši šest tisíc dolarů, přičemž podle záznamů imdb.com jen v USA utržila něco přes čtyřicet tři tisíce, tedy sedmkrát více. S ohledem na skutečnost, že jde o britský snímek natočený černobíle a s neznámými herci (členové štábu) se jedná o počin hodný respektu. Však mu za něj ve své recenzi, navzdory celkovému hodnocení, tleskal i Dennis Harvey z Variety.

"Sledování" je zajímavé i v souvislostech k dalším položkám filmografie Christophera Nolana. To, co se v tomto filmu jeví jako ojedinělá autorská manýra a svévole vůči divákovi, dovedl v následujícím "Mementu" k ještě větší dokonalosti srovnatelné s neméně překvapivým a způsobem vyprávění stejně těžko zopakovatelným "Šestým smyslem" M. Night Shyamalana. A na debut Nolan navázal i "Počátkem", kde se postava ztvárněná Leonardem Di Capriem jmenuje stejně, jako jedna ze stěžejních ve "Sledování" - Cobb. Vzhledem k charakteru a úlohám obou postav to vypadá, že daleko více, než pozorování děje, je filmové vyprávění pro Christophera Nolana především prostředkem, jak s dějem (tedy s diváky) manipulovat.

Čtyři slunce ... 40%

13. března 2012 v 19:54 | Petr Balada
Je jasno. Nejlepším na filmu "Čtyři slunce" jsou písničky Vypsané fixy, které v něm ani nezaznějí. Snímek samotný pak patří uzavřít do boxu s nápisem První velké zklamání letošního roku. Při jeho sledování se divák dostává do soukolí postav, které nežijí, jen se jim z vůle scénáristy dějí rozličné věci a příhody, aniž by bylo jasné proč. Nic nikam nesměřuje. Jediná jasná sympaticky vystavěná linie spočívá v synově opakování otcových prohřešků ve stylu jaký otec, takový syn - otce to nebaví v práci, syna ve škole / otec utratí kamarádovi peníze, syn je odcizí nevlastní matce / otec je ve vztahu podváděn a následně sám podvádí, podobným vlnobitím si prochází i syn. Jenomže i tyto události jsou mnohdy vyprávěny naprosto strnule, nenápaditě. Vrcholem je v tomto noc v hotelu, u které jsem se jako divák ošíval nejvíce. Že právě Bohdan Sláma použije takhle velké vypravěčské klišé, by mě do té doby nenapadlo. Absence pointy u většiny použitých historek sice zamrzí, ale ve chvíli, kdy začne chybět i postavám, už jde do tuhého. Zvláště, když až v samotném závěru divák zjistí, proč se na tom plátně vlastně pohybovaly.

PS: Ještě k hudbě. I když je pod ní podepsaná Vypsaná fixa, z jejich dílny toho příliš nezazní. Se scénickou hudbou se šetří a víc písniček do filmu dodalo například i Totální nasazení. Z EP Vypsané fixy "Čtyři slunce" je ve filmu ke slyšení pouze titulní skladba a samozřejmě scénická koláž Potřebuju klid. Ostatní kousky jím byly pouze inspirovány.

Dvacet zásahů cenzury

4. března 2012 v 14:07 | Petr Balada
Britský The Independent sestavil dvacítku kontroverzních filmů a doplnil je o lokalizaci zakázaných území včetně případného časového rozpětí, po které byl film v nemilosti. Jedná se o snímky napříč celou historií kinematografie, přičemž podmínkou k zařazení nebyla ani jejich celovečerní stopáž. Machatého Extase sice v žebříčku chybí, ale i bez ní jde o velmi zajímavou žánrovou skrumáž stojící za bližší prozkoumání. A nutno uznat, že by to byl velmi zajímavý filmový maraton. Jenom, jestli by ho někdo dokoukal až do konce ...

A Clockwork Orange (Mechanický pomeranč) - r. Stanley Kubrick, 1971 : Zakázán v Irsku v letech 1971-2000, ve Velké Británii na popud režiséra v letech 1973-1999, v Singapůru, Malaysii, Jižní Koreji a Španělsku.
Ve VB nebyl film promítán na Kubrickovo přání poté, co jeho rodina čelila výhružkám.

The Texas Chainsaw Massacre (Texaský masakr motorovou pilou) - r. Tobe Hooper, 1974 : Zakázán ve Finsku, Velké Británii, Brazílii, Austrálii, Německu, Chille, Islandu, Irsku, Norsku, Singapůru a Švédsku

The Exorcist (Vymítač ďábla) - r. William Friedkin, 1973 : Zakázáno ve Velké Británii, Malajsii a Singapůru

Life of Brian (Život Briana) - Terry Jones, 1979 : Zakázán v Norsku v letech 1979-1980, Singapůru, Irsku v letech 1979-1987
Ve Švédsku byl uváděn s marketingovým sloganem: Film tak zábavný, že byl zakázán v Norsku

The Last Tango in Paris (Poslední tango v Paříži) - r. Bernardo Bertolucci, 1973 : Zakázán v Itálii v letech1972-1986, Singapůru, Novém Zélandě, Portugalsku v letech1973-1974 a Jižní Koreji

All Quiet on the Western Front (Na západní frontě klid) - r. Lewis Milestone, 1930 : Zakázán v Rakousku a Německu v letech 1931-1945

Caligula - r. Tinto Brass, 1979 : Zakázán v Kanadě a na Islandu

The Last House on the Left (Poslední dům nalevo) - r. Wes Craven, 1972 : Zakázán ve Velké Británii v letech 1984-2002, Singapůru, na Islandu, Novém Zélandu, Norsku, Německu a Austrálii

Freaks (Zrůdy) - r. Tod Browning, 1932 : Zakázán v Itálii, Finsku a v Irsku

The Evil Dead (Lesní duch/Smrtelné zlo) - r. Sam Raimi, 1983: Zakázán v Malajsii, Velké Británii v letech 1983-1990, Německu, Švédsku, Irsku, Singapůru a na Islandu
The Evil Dead byl prvním z filmů otitulovaných jako 'Video Nasty' - termínem pro film, který byl kritizován za násilné scény jak náboženskými organizacemi, tak tiskem.

120 Days of Sodom (Saló aneb 120 dnů sodomy) - r. Pier Paolo Pasolini, 1975 : Zakázán v Itálii, Finsku, Austrálii, Německu, Novém Zélandu a Norsku

Mikey - r. Dennis Dimster, 1992: Zakázán ve Velké Británii

I Spit on Your Grave (Plivu na tvůj hrob) - r. Meir Zarchi, 1978 : Zakázán ve Finsku, Austrálii v letech 1997-2004, Číně, Singapůru, Malajsii, Filipínách, Thajsku, Novém Zélandu, Kanadě, Islandu, Norsku, Německu, Irsku a Velké Británii v letech 1984-2001

Cannibal Holocaust (Kanibalové) - r. Ruggero Deodato, 1980 : Zakázán v Singapůru, Austrálii, Norsku v letech 1984-2005, Finsku v letech 1984-2001, Malajsii, Filipínách, Novém Zélandu, Irsku, Islandu v letech 1984-2006, Německu, Itálii v letech 1980-1984 a velké Británii v letech 1984-2001

Visions of Ecstasy - r. Nigel Wingrove, 1989 : Zakázán ve Velké Británii

Faces of Death (Tváře smrti) - r. John Alan Schwartz, 1978 : Zakázán na Novém Zélendu, v Austrálii, Finsku, Norsku a Velké Británii v letech 1984-2003

Das Testament des Dr. Mabuse (Závěť doktora Mabuse) - r. Fritz Lang, 1933 : Zakázán ve Finsku, Německu v letech 1933-1945 a Švédsku v letech 1933-1952

Aftermath - r. Nacho Cerdà, 1994 : Zakázán v Rakousku

The Devils (Ďáblové) - r. Ken Russell, 1971 : Zakázán ve Finsku, Irsku a Itálii.
Hlavním představitelům Vanesse Redgrave a Oliveru Reedovi hrozili po uvedení filmu tři roky vězení pokud vstoupí na půdu Itálie.

Straw Dogs (Strašáci) - r. Sam Peckinpah, 1971 : Zakázán ve Velké Británii

Režisér, který šlápl vedle

22. ledna 2012 v 12:22 | Petr Balada
Spojení Finchera s readaptací knihy "Muži, kteří nenávidí ženy" dávalo naději, že by mohlo vzniknout něco mimořádného. Ačkoliv sám titul není převratným literárním skvostem, obsahuje hned několik velmi zajímavých dějových momentů a postav inklinujících k předešlé režisérově filmografii, čehož si všímá i Benjamin Slavík v textu "Top režisér pro každého" (MF Dnes, 14. 1. 2011). Finchera k natočení ale nepřilákal motiv sériového vraha vraždícího podle bible nebo téma rozvětvené bohaté rodiny s nacistickou minulostí. Vábničkou nebyl ani stav duše, za kterého je člověk ochoten sáhnout k násilí. Jak prozradil v rozhovoru pro zmíněný deník, nejvíce ho na knize zaujal vztah ústřední dvojice. A tak, ke škodě všem nabízejícím se shora vypsaným podnětům (a divákům), točil Fincher příběh s důrazem na milostnou linku hlavních hrdinů, kterou také, jako jedinou, oproti předloze důrazně pozměnil a dokonale tím její zajímavost zabil.

Jistým varováním už mohla být kompozice filmového plakátu. Larssonova nepoddajná individualistka Lisbeth je zde naaranžovaná ve spokojené pozici majetku muže, se kterým se vlivem okolností původně jen navzájem využívali. Americká verze nepřinesla nový výklad jejich (ne)vztahu, jak by se dalo od režisérského formátu typu Finchera očekávat, ale rovnou ho celý překvalifikovala a divákovi tím pádem naservírovala pouze jakousi mělkou variaci na story o Zkrocení zlé ženy. Reakce, které tato změna i ve spojitosti s obsazením role Lisbeth vyvolala, shrnuje pro třetí číslo Respektu Jan Gregor a přidává k nim další postřeh týkající se pro změnu zapojení značky H&M do merchandisingu kolem filmu: Je fakt, že v autorově podání je Lisbeth dívka, která nenávidí své tělo, a dělat z ní módní ikonu je dost na to, aby její stvořitel začal v hrobě rotovat. Tím spíš, že sám Larsson se švédskému řetězci ve druhém díle Milénia posmívá jako symbolu konformnosti, kam chodí nakupovat odkvetlé rebelky.

Co ale Fincher nabízí jiného krom nepovedené love story? Benjamin Slavík upozorňuje na scény, které se staly zároveň marketingovým lákadlem: Ve filmu Muži, kteří nenávidí ženy jsou scény zavěšení do "mučicí kazajky" nebo znásilnění análním sexem tak explicitní, že vám budou fyzicky nepříjemné. Jako kdyby tyto scény Fincher hodlal zbavit jakéhokoliv lidského elementu; jsou natočené tak, jako by je prováděl robot zapnutý v programu "patologické zlo". Něco takového může dát obyčejné detektivce nový význam: tvůrce dodrží nutnou "normu" současného akčního thrilleru, ale přidá něco navíc. To něco navíc lze ale považovat za velmi diskutabilní. Ve skutečnosti totiž Fincher v těchto scénách pouze čerpá z estetiky podívané televizních seriálů posledních let. Násilí a sex jsou v nich natočeny naturalisticky a zároveň všední optikou normálnosti. Ostatně celá scéna s mučící kazajkou díky hudebnímu podkladu (Enya) a proslovu mučitele jako by vypadla z dalšího dílu seriálu "Dexter".

Televizní produkci okrajově zmiňuje v článku "Zakázku, jako je Larsson, si dám od Finchera zase rád" na aktualne.cz i Radomír D. Kokeš. Rozbor snímku staví na dialektice starého a nového, kterou z filmu odpozoroval. Jeho popis sváru mezi dvěma světy zahrnuje rovněž i konflikt mezi starou a novou detektivkou (Agatha Christie a sir Arthur Conan Doyle vs. Kriminálka Las Vegas či Sběratelé kostí). Přirovnání je to však zavádějící. Ve skutečnosti mají totiž "Muži, kteří nenávidí ženy" k oběma hraničním mantinelům daleko. Námětu se nedostává chytrosti v analytickém odhalování pachatele a zpracování postrádá technologickou invenci ve vizuálním manuálu pro diváky. Konkrétně, dvě a půl hodiny sledujeme pátrání po vrahovi, jehož nakonec prozradí přehrabování se v archivních materiálech, a kde největší technologickou vymoženost představuje naskenovaná a zvětšená fotografie.

David Fincher kývl na něco, co si sám nevybral a co tím pádem plně neodpovídá jeho představě o ideálním filmovém námětu (navzdory v úvodu zmíněným vedlejším dějovým linkám). I obecně vnímaný nejslabší článek z jeho dosavadního díla - "Hra" - má stokrát zajímavější story. Larssonovi "Muži, kteří nenávidí ženy" je pouze průměrná kriminálka. Vznikl podle ní sice řemeslně výborně zvládnutý film, ale také film uvnitř nudný a prázdný. Film na zakázku, který mohl natočit kdokoliv, a výsledek by nebyl příliš odlišný.

Peter Travers se v recenzi pro lednové vydání časopisu Rolling Stone nemůže zbavit pocitu, že filmu něco chybí. Ve výsledku jeho recenze je to přesně polovina hvězdiček k dosažení absolutního hodnocení (mimochodem stejný počet obdžel o pár odstavců dál i režijní debut Angeliny Jolie), což se v porovnání s tuzemským pozitivním přijetím jeví téměř jako extrém. Ale ke stejné padesátiprocentní známce došel například i časopis Time, vlivné noviny Los Angeles Times či The New York Times. Nejedná se tedy o ojedinělý pohled. Naproti tomu Benjamin Slavík by ho jistě rád viděl i v užších nominacích na Oscara. Sám je ale vůči tomu skeptický, když píše: Snímek Muži, kteří nenávidí ženy favoritem na nominace nejspíš nebude. Důvod dobře vystihl tvůrce sám: "Myslím, že na Oscara je tam až moc análního sexu a jiných úchylností." Na místě je obava, jestli se od režiséra nejedná o stejně iluzorní důvod, jako kdyby Ron Howard tvrdil, že "Šifra mistra Leonarda" nemůže získat Oscara, protože obsahuje příliš mnoho pravdivých konspiračních teorií. Na druhou stranu, kolik režisérů kdy přiznalo, že šláplo vedle?

...

Nejpůsobivější moment nového filmu Davida Finchera trvá dvě a půl minuty. Při stopáži sto padesáti minut se jedná o skutečně velmi nepatrný zlomek, který se navíc odehraje hned zkraje. Tím momentem je totiž úvodní titulková sekvence. Nestvořil ji však sám režisér, ale mágové z Blur Studios.

Kritické předávání cen kritiky

15. ledna 2012 v 13:08 | Petr Balada
Není nic horšího, než nechat moderovat předávání cen mediálního introverta, který chce být se všemi zadobře. Možná tu roli hostitele dostal jako omluvu za absenci nominace za výkon ve Vendetě, jejž předtím všichni kritici tak chválili, ale každopádně to nebyl nejšťastnější tah. Začátek Ondřejovi Vetchému ještě vyšel. Výlet mezi stoly sliboval, že by mohla být zábava. Jenže pak přišla šílená historka ze čtenářského deníku a bylo vymalováno. Když se k tomu přidá nudné hudební číslo (to nikoho nenapadla parodie na Půlnoční?), ne úplně zvládnuté oznamování kategorií a tradiční plky předávajících a přebírajících o podfinancování filmu a chudince popelce dokumentu, jeví se najednou i ten nejhorší ceremoniál Českých lvů jako big show. To je skutečně tak těžké najít moderátora-glosátora, nebojícího se okomentovat všechny ty nudné děkovné řeči? Který by například Simonu Babčákovou ujistil, že za svou děkovnou řeč bude jistě nominovaná do třetice i příští rok? Jak smutné, když jediný vtipný postřeh k uplynulému roku v českém filmu musí pronést osmdesátiletá Chytilová. Možná by příští ročník mohla moderovat ona. U ní je alespoň jistota, že nekorektnost zvítězí nad nudnou potřebou ochrany stavovské příslušností.

Vendeta ... 40%

5. prosince 2011 v 19:32 | Petr Balada
Jaké podoby nabralo napětí v českém thrilleru? Dvojí, ale pokaždé si ho musí vytvořit sám divák. Jednak čekáním, zda hlavní hrdina běhající po lese narazí do stromu, nebo bude mít alespoň defekt, když po tom lese pro změnu jezdí autem. Na "Vendetu" mě vyhnalo vcelku příznivé hodnocení profesionálními recenzenty, ale po jejím zhlédnutí je mi jasné, že oni nejspíše viděli úplně jinou verzi. Verzi, ve které začátek nepřipomíná svou hereckou a řemeslnou bezradností první díl Bastardů (dvojku neznám), kde nejsou dlouhé nudné záběry na hrdinu, kterak někam jde (tu na úřad, tu dát za auto výstražný trojúhelník), kde pohled kamery skrze prkennou podlahu znamená, že pod ní někdo je. Ale hlavně jim nejspíše byla puštěna verze nesestříhaná, neboť ta moje neobsahovala žádné napínavé scény, o nečekaných zvratech nemluvě. Na druhou stranu musím dát za pravdu chvále na výkon Ondřeje Vetchého, neboť ve chvíli, kdy ho kamera zabírala také zepředu, svou mimikou věrohodně ztvárnil mé pocity z toho, co vidím. A vůbec se mu proto nedivím, že v jedné chvíli ztratil i paměť. To bych taky rád - nepamatovat si "Vendetu".
 
 

Reklama

... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...