... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Kolem a kolem

Kolem a kolem ... o šancích v zahraničí

1. května 2014 v 12:47 | Petr Balada
Jakou šanci mají domácí kapely prosadit se v zahraničí? Pomalu se rozjíždí festivalová sezóna. Příležitost vidět a slyšet naživo jména, která sem přijíždějí vůbec poprvé. A nezřídka jména, pro která je to první festivalová sezóna vůbec. O kolika našich hudebních zástupcích víte, že mají před sebou podobnou zkušenost za hranicemi?

Dlouhodobě tu funguje mýtus, že nejdůležitější je zpívat v angličtině. Jak ale potvrzuje úspěch kapely Čankišou či projektu Dva, dá se jazyk, kterým se prezentujete na pódiích považovat za pouhý bonus. Polovina dua Dva Bára Kratochvílová ve výborném rozhovoru s Pavlem Turkem pro sedmnácté vydání Respektu k tomu říká "Klíč pro přijetí na Zapádě podle mého není v jazyku. Musí to stát na hudbě."

Své o tom ví i Jana Kirschner, která se snažila rozjet kariéru v Londýně, aby nakonec slavila úspěch ve World Music Chart Europe s albem nazpívaným ve slovenštině (šesté místo pro "Moruša: Biela" za měsíc březen). Mimochodem ve stejném žebříčku, konkrétně ve výročním vydání za rok dva třináct, se na jedenaosmdesáté příčce umístilo album "Milokraj" od Marty Töpferové & Tomáše Lišky a na sto devadesáté čtvrté "FRAGMENTS I-XII" od Ivy Bittové.

Dobře zabydlení jsou na evropské scéně také Champion Sound, kteří dostávají pozvánky na ty nejprestižnější žánrové akce, aniž by k tomu potřebovali někoho za mikrofonem. Již zmínění Dva odehráli v březnu koncert na proslulém showcase festivalu SXSW v americkém Austinu a v rámci Heart of Texas ROCKFEST, který je jeho neoficiální součástí probíhající ve stejném termínu, se představili Please The Trees.

"SXSW je obrovská akce, kapely tam hrají na každém rohu a člověk se velmi snadno začne cítit bezvýznamně jako jehla v kupce sena. Jedním koncertem nic neprorazíte, to trvá roky a je to cosi jako vyhrát v ruletě. Je dobré nemít vysoké nároky."
(Bára Kratochvílová; Respekt 17/2014)

Možnosti tu jsou. Proto se také úvodní otázka neptá, zda vůbec nějaká šance existuje. V posledních měsících zažíváme invazi zahraničních producentů. Takřka v přímém přenosu můžeme sledovat cestu za anglofonními vavříny Alberta Černého nebo Celeste Buckingham. Ale také oni nemají bez dobře napsané písničky šanci. Bez ní jsou jen součástí přeplněné čekárny na mezinárodní slávu. I když v jednom mají přece jenom navrch. Neposedávají v koutě, neobtěžují ostatní svými stížnostmi na nepřízeň osudu. Stojí u dveří, navzdory výstražným nápisům na ně vytrvale ťukají a mají připravenou nohu, kdyby se otevřely.

Někteří okupují dveře, jiní to zkouší přes hraní na ulici, další spoléhají na sociální sítě. Charlie Straight svého času spoléhali na své fanoušky, že jim pomůžou k hraní na Glastonbury. Když to vezmu kolem a kolem, je v podstatě jedno, zda jste u nás nezávislý hudebník nebo mediální hvězdička. Hraniční čárou se rozdíl smaže. O to zábavnější podívanou pokusy prorazit venku jsou. I když ti nezávislí mají přeci jenom výhodu, odmítání je do kolen jen tak nesrazí. Proto jsou nakonec také úspěšnější. DVA si zahrají v červnu na německém Fusion Festivalu.

Kolem a kolem ... o tahu královny Beyoncé

27. ledna 2014 v 21:56 | Petr Balada
U2, Muse, Shakira. Tři ze jmen, u kterých se spekuluje, že budou následovat Beyoncé. Má to však jeden háček, u výše zmíněných se vydání alba letos očekává. Když ale třináctého prosince vydala novinku Beyoncé, znělo to chvíli jako poplašná zpráva. Poté, co se potvrdila, bylo jasné, že její partyzánský čin bude vepsán do hudební historie. A ta se opakuje. Vysoký představitel jednoho z labelů pro článek časopisu Billboard dokonce uvedl, že podobnou strategii očekává u šesti až dvanácti letošních desek. Není se čemu divit. Za pár týdnů bylo prodáno přes jeden a půl milionů kopií eponymního alba královny RnB vrhnuté na trh bez předchozích singlů a nákladných kampaní.

Právě absence dopředu vybraných singlů je další z pozoruhodných doprovodných jevů tohoto činu. Zpěvačka natočila videoklipy pro každou z písní, a tak rozhodnutí, která se zařadí do playlistů rozhlasových a televizních stanic bylo v první chvíli ponecháno plně na vůli odpovědných dramaturgů. Když se později objevil pokyn vydavatelství Columbia, aby tím vyvoleným byl manželský duet "Drunk in Love", CBS Radio trvalo na tom, že oni budou hrát baladu "XO". Prodeje singlů pak označují i další favority. Za uvedenou dvojicí je na třetím místě "Mine" následovaný skladbou "Partition". Celkově se doposud z alba prodalo přes osm set tisíc jednotlivých písniček.

Nabízí se tradiční otázka posledních let: Co bude dál s velkými labely? Nepohřbí je definitivně tak ilustrativní ukázka nepotřebnosti i ze strany velkých hvězd? Ed Christman v již jednou citovaném čísle Billboardu předpokládá, že jejich role bude nadále nezastupitelná hlavně s ohledem na distribuci. Distribuci jako hlavní argument použila také zástupkyně firmy Supraphon, když měla za přítomnosti kapely Zrní v pořadu Tečka páteční noci odpovědět, čím by ji přesvědčila, aby přešla přímo pod něj. Zrní se umluvit nedalo, nicméně jeho nahrávky přes Supraphonline nabízeny jsou. A v posledních týdnech tento online obchod bobtná o desítky domácích nahrávek vydaných pod malými nezávislými labely. Lze za tím vidět přípravu na překlopení do streamovacího klienta typu Spotify či iTunes?

Již nyní totiž tyto služby účinně nabourávají tradiční distribuční cesty e-shopů a kamenných obchodů. Právě Beyoncé nabízela novinku exkluzivně pouze na iTunes. Její manžel pak v loňském roce vyzkoušel ještě další obchodní kanál, když své jméno spojil se Samsungem, který odkoupil milion kopií desky "Magna Carta … Holy Grail" pro své zákazníky. Velmi brzy se tak může stát, že na odpověď ohledně budoucnosti velkých labelů, se vypíše nové výběrové řízení. Už nyní se ale dá předpokládat, že způsob vydání alba "Beyoncé" bude mít mnohem širší dopad, než se původně zdálo. Když to zkrátka vezmu kolem a kolem, je tak v podstatě jedno, kolik interpretů královnu následuje. Daleko zajímavější bude sledovat, jak na změnu pravidel zareaguje hudební průmysl jako celek.

Kolem a kolem ... o rozchodu Charlie Straight

21. října 2013 v 19:31 | Petr Balada
Ačkoliv většinou nepodléhám citovému pohnutí, které by se týkalo reakce na ukončení (přerušení) hudební kariéry byť sebeoblíbenějšího umělce, oznámení o konci Charlie Straight mě přeci jenom přinutilo alespoň s lítostí uznat, že je to škoda. A to zejména s ohledem na koncert, kterému jsem byl zhruba před měsícem přítomen. Během jeho průběhu jsem několikrát uznale pokyvoval hlavou nad tím, jak moc chlapci vyzráli, a byl pyšný, že jsou domácí.

Myslím si to i teď. Odvaha tento krok učinit v této podobě není úplně samo sebou. Rychlé strhnutí náplasti je vždy obtížnější, než postupné odlepování mající v této branži mnohdy podobu vzájemného obviňování a vynášení zákulisních tahanic spřízněným novinářům. Konec činnosti má pak podobu nekonečné agónie, která neprospívá nikomu. Největší ocenění proto zaslouží rozhodnutí nechat jméno kapely spát. Také za to kšiltovku dolů.

Před nedávnem jsem zde informoval o průniku Charlie Straight do britského rádia BBC London. Živým vystoupením však jejich účinkování na této prestižní rozhlasové adrese neskončilo. Do svého track listu zařadil skladbu "Coco" Steve Lamacq moderující pro BBC Radio 6 Music. Pokud k tomu připočtu letošní účinkování na talentovém festivalu The Great Escape a jejich ambici dostat se na Glastonbury, nedá se napsat, že kapela skončila na vrcholu, nýbrž před vrcholem, kterého v České republice nikdy dosáhnout nemohla.

Když to vezmu kolem a kolem, rozchod Charlie Straight je pro českou scénu ztrátou. Nebylo pro ně malých cílů, a přesto zůstávali nohama na zemi. Nikdy netrpěli syndromem malého přehlíženého národa, který umí všechno nejlíp. Hudebně se dostali do stádia, kdy už bylo možné představit si je fungovat v zahraničí. Byli zdravě ambiciózní. Věděli, co chtějí. Vědí to pořád. Jen už toho nejsou schopni dosáhnout společně. Je na místě jim poděkovat a popřát úspěch v dalších kariérách. Hoši, děkujem!

Poslední ohlášené koncerty: 8.11. Prachatice, 9.11. Louny, 26.11. Brno

Kolem a kolem ... o vratných kelímcích

28. června 2013 v 17:27 | Petr Balada
Obchodníci s vratnými kelímky zažívají bohaté žně. Podařilo se jim přesvědčit organizátory místních festivalů, že jediné, co jim chybí k dokonalosti, jsou zálohované nápojové poháry. Který z argumentů byl pro jejich pořízení rozhodující, nejspíše nikdo naplno neprozradí. Dovolil bych si ale v následujících odstavcích zapochybovat, že to byl motiv ekologický či evropský.

Mám výhodu v tom, že se po různých typech tuzemských festivalů pohybuji už pěknou řádku let. A tak si vzpomínám, jak se se stejným nadšením organizátorů zaváděl žetonový platební model. Také tenkrát mělo jít o geniální řešení, které je údajně v Evropě naprosto běžnou záležitostí. Vždyť, co může být krásnějším zážitkem, než možnost vystát si nekonečnou frontu na směnu peněz za žetony. A kdepak je tomuto revolučnímu přístupu dneska konec? Inu vystřídal ho jiný revoluční přístup. Ekologický.

Rozdíl je snad pouze v tom, že s ním lze zažít větší srandu. Organizátoři s pojmem ekologický totiž manipulují s obratností zkušených politických harcovníků, díky čemuž jsme se například dozvěděli, že synonymem pro ekologii je sousloví použitý kelímek. V posledních letech se tak festivaly předháněly v jejich počtu odevzdaném na příslušném stanovišti. Proč se ale nepředhánějí rovněž v oklešťování světelných parků, aby snížili odběr energie, už neříkají. Ale i to je, přátelé, ekologie.

A co hlukové limity? Neměl by skutečně ekologický festival hrát pouze akusticky? Jestlipak mají všichni eko propagátoři programy a identifikační pásky vyrobené z recyklovaných materiálů? A co parkoviště či stanová městečka ničící přilehlé ekosystémy luk a polí? Neměly by je nahradit stojany na kola? Neměla by se místo přeslazených nealkoholických nápojů v plastu či plechovkách přistavět cisterna s pitnou vodou? Přijde vám to celé jako nesmysl? Správně. Pokud totiž chce někdo pořádat akci s ambicí získat zelenou nálepku, nechť ho nepořádá vůbec.

Věřím, že většina z vás ví, že se jedná o hru. Že účelem nasazení víceúčelových kelímků není ušetřit přírodu, ale rozpočet, kterému se navíc dá tímto naoko bohulibým záměrem i přilepšit. Však také jedním z bodů internetové propagace jejich výrobce je možnost zisku. Stačí zadat výrobu těchto kelímků s potiskem vztahujícím se k akci. A rázem tu máme upomínkový předmět, na který se vždy někdo nechá nachytat. Vedle úspory za pár jednotlivců při úklidu tu máme rázem i nezanedbatelný příjem v desítkách tisíc.

Pokud stále pochybujete, odpovězte si na otázku, proč, když sami výrobci stanovují vratnou zálohu mezi dvaceti až padesáti korunami, si organizátoři stanovili tu horní hranici? A máme tu i jednu otázku pro přesvědčené ekologické publikum: Copak bude pohánět mašiny na mytí kelímků? A copak se stane s použitou vodou?

Kdyby to s čistotou areálu mysleli organizátoři vážně, nechť se poučí u sousední Pohody, kde ve směnách fungují nepřetržitě čety dobrovolníků, díky kterým patří každý rok právě tento festival k těm nejčistším. A pokud stále chtějí argumentovat srovnáním s Evropou, prosím, aby tak činili konkrétně a v širším měřítku zahrnujícím rovněž programovou nabídku. Nebo že by se po vzoru Glastonbury chystaly naše festivaly také zavést možnost přinést si vlastní alkohol?

Vezmu-li to kolem a kolem, je zavedení vratných kelímků formou dobrovolně podstupované šikany. Pivo k festivalům zkrátka patří. Stejně jako k nim ještě donedávna patřil jednorázový kelímek. Fakt, že ho mnozí zahazovali pod sebe, však ještě neznamená, že viníci nejsou ekologicky smýšlející. Jak jsem se mohl několikrát sám přesvědčit, dělo se tak i zhusta jednoduše proto, že se organizátoři vybodli na rozmístění dostatečného množství odpadkových košů. Aby ušetřili. Peníze, nikoliv přírodu.

Pokud organizátoři dělají festival pro lidi, proč jim rovněž nedají možnost volby? Že by se báli neúspěchu vratných kelímků? Tomu se mi ani nechce věřit. Jsou přece tak dokonale eko a in, že by jen blázen šáhl po těch jednorázových. Ano, já jsem blázen. Někdo další?

Kolem a kolem ... Bůh festivalovým headlinerem?

30. května 2013 v 20:35 | Petr Balada
Nad tím se lze už jen útrpně pousmát. Skutečně je největší hvězdou nastupující festivalové sezóny Karel Gott? Podle médií se zdá, že ano. Během pár hodin se z potvrzeného vystoupení na Rock for People stala bezmála hlavní domácí událost, o níž referoval, i na kulturní zpravodajství jinak skoupý, Radiožurnál. A to se zdálo, že návrat Lucie, na který se čekalo mnohem déle, než na souhlas Karla Gotta, jen tak něco nepřebije. Vrcholu pak bylo dosaženo titulkem článku na serveru Novinky.cz: "Karel Gott mezi pankáči". Zajímalo by mě, jaký myšlenkový pochod autor při jeho vymýšlení absolvoval. Nebo raději ne.

Legendy tahala dlouhodobě na pódium především Benátská noc. Největšího mediálního ohlasu se však dostalo Evě Pilarové v Trutnově. A jak připomněl dramaturg Rock for People Petr Fořt, nezavírali před nimi hangáry ani na letišti v Hradci. Je však míti na paměti, že většina návštěvníků bere podobné kuriozity jako recesi. Stačí se po takovém koncertu projít po areálu. Reakce málokdy obsahují obdivnou úctu a následný vstup do fanklubu.

Karel Gott je ale samozřejmě jiná káva. Trochu víc oslazená. Přesto se z jeho prvních výstupů na festivalové téma zdá, že se vydá stejnou cestou, jako mnozí před ním. S hořkým dozvukem. Bude se v kožené bundě snažit návštěvníkům zavděčit stylizací do svého (nejen) repertoárového mládí. A tohle je přesně ten okamžik, který definuje filozofii festivalu. Tady by měl zakročit jeho dramaturg a s umělcem více spolupracovat. Nenechat dopustit, aby se z Mistrova koncertu stala pouťová show. Několik speciálních čísel a netradičních spojení už se přeci pro letošní ročník domluvit podařilo. Nabízel by se například swingový večírek, který by navíc ilustroval i žánrové rozkročení festivalu rozhodně nesahající pouze od rocku po rock, jak by se po dnešku mohlo zdát.

Když to vezmu kolem a kolem, ať už to dopadne jakkoliv, zdá se, že právě Gottovo vystoupení bude médii nejsledovanější a nejkomentovanější hudební událostí léta. Navzdory všem, kdo zahrají před ním a po něm. Jistě, může to být nezapomenutelná show, vrchol sezóny. Prozatím jde ale především o mimořádný marketingový nástroj pro prezentaci festivalu. Navíc dokonale načasovaný. Zlatý hřeb kampaně, s kterým se podle toho také tak zachází. Není důležité, co předvedeš, hlavně, že se předvedeš. A o zbytek už se postarají oni, tedy my, média.

Kolem a kolem ... prezident vs. režisér

2. března 2013 v 22:03 | Petr Balada
Když začínám psát tento text, nemám páru, jak skončí. A vlastně ani nevím, zda vůbec dokončen bude. Ale vzhledem k tomu, že ho právě čtete, stalo se. Článek srovnávající Trošku s Klausem vznikl. I se závěrem. Nebo nezávěrem. To zjistíte, pokud jej neopustíte předčasně. Abych vám to ulehčil, dopředu se přiznávám k absenci falešného konce.

Můžou za to sobotní noviny. Vpravo Klaus (LN), vlevo Klaus (Právo), pouze v MF Dnes si jeho nadvládu dovolily vyvážit "Babovřesky", a to je důvod k zamyšlení. Co má společného jejich režisér s prezidentem? Chtěl bych napsat, že Livie to nebude, ale to by byl hodně laciný a nedůstojný vtip, který by odpovídal spíše nízkému myšlení pravdoláskařů, a proto ho zde nemusíte číst, stejně jako ten, že oba Livie nezajímá.

Teď vážně. Vztyčných bodů se nabízí hned několik. Oba si rádi hrají se svými kritiky. Vědí přesně, co je nažhaví. Stejně jako vědí, že mají navrch, což jim dovoluje bavit se jejich reakcemi. Spojuje je rovněž patriotismus. Tedy s tím rozdílem, že zatímco jeden to má hozený přes ideje, druhý přes pohádky. Dobře jim jde být středem pozornosti, když svou mediální ješitnost schovávají za svá díla, která ani jeden z nich nikdy neodvolá. O tom bych tedy ani na zlomek vteřiny nezapochyboval.

Vezmu-li to kolem a kolem, bylo by hezké, kdyby Zdeněk Troška natočil o Václavu Klausovi film. A nemusel by se přitom ani odchýlit od komediálního žánru. Jen je zapotřebí začít s přípravnými pracemi už nyní. Nikdo jiný, než sám hlavní aktér, ho totiž hrát nemůže. To je snad každému jasné. O spolufinancování by se pak samozřejmě ucházelo Rusko, které zároveň zajistí i obsazení Gérarda Depardieua do role Miloše Zemana. Název filmu? "Kameňák 4 aneb Prezident století, nikoliv desetiletí". Už se těšíte na premiéru?

Kolem a kolem ... o příbězích v textech

30. prosince 2012 v 19:49 | Petr Balada
Alicia Keys v pořadu Storytellers vznesla otázku: Co se stane s člověkem, o kterém někdo napíše píseň? V jejím případě se jednalo spíše o otázku řečnickou sloužící jako oslí můstek k novému songu "Brand New Me". Během přemostění ale laškovala i o motivech textaře. Jestli si říká, že ten dotyčný to bude muset čtyři sta tisíckrát poslouchat z rádia a to je trest za to, co mu provedl.

Automaticky mi naskočila Adele. Pozadí vzniku písničky "Someone Like You", které zná nejspíše i ten, co ji nikdy neslyšel, je typickým příkladem toho, jak důležitou roli hraje u textu příběh v pozadí. Bez něj to mohla být obyčejná balada. Ale když k tomu přidáte slzy a story o ošklivém rozchodu s láskou svého života, stane se s cajdáku globální manifest všech opuštěných žen. Možnost ztotožnění znamená výhru.

Jenomže ten příběh Adele trochu přerostl přes hlavu. Začal si žít vlastním životem. Putoval jako tichá pošta od jedněch uší k druhým a každý si něco přidal. Ostatně, každý z nás je médium a víme, co média dovedou. Tu nejrozšířenější verzi shrnul ve svém profilovém článku o Adele pro časopis Bel Mondo hudební publicista Karel Veselý:

Turbulentní vztah s o deset let starším milencem nakonec nevydržel a den po rozchodu napsala Adele hořkou baladu Someone Like You, jejíž zmíněné londýnské provedení končila se slzami v očích.

Londýnským provedením bylo myšleno její slavné vystoupení během Brit Awards, ale zpěvačka ukázala slzy po inkriminované písni i o několik měsíců později, a to při koncertu v zaplněné The Royal Albert Hall. Než ji ale ten večer začala zpívat, rozhodla se ve své upřímnosti do onoho příběhu zasáhnout, dovysvětlit ho a dát mu nový level. Začala sdělením, že dnes jsou s bývalým milencem přátelé. Pak před ztichlým sálem pokračovala:

I když to skončilo hořce, byla to skvělá doba. Byl vtipný, bylo to fantastické. Odpouštím mu a on určitě odpustí mně. Vím, že na tom albu hraju oběť, ale …*

A vznik "Someone Like You"?

Když jsem to psala, měla jsem asi osm písní na album, ale neměla jsem tu jednu písničku, která mě dojme. A já musím mít ten pocit alespoň u jedné písničky, abych si věřila a nechala mou hudbu poslouchat neznámé lidi. Pak jsem napsala tohle a byla jsem na to fakt hrdá. Věděla jsem, že to najde u lidí odezvu. Netušila jsem, že se z ní stane to, co se z ní stalo.*

Jak mile pragmatické, že? Jen trochu neprodejné. Alicia Keys přiznala, že "Brand New Me" je vlastně prvním songem o ní samé. A že už teď ví, jak osvobozující je vyzpívat se ze svých pocitů. Když to vezmu kolem a kolem, pokud do své tvorby dáte nejen srdce, ale hlavně rozum, může se z ní stát docela výnosná záležitost. Ale, i když srovnávat by se obě fenomenální zpěvačky daly, Storytellers nejsou Brit Awards. A navzdory příznivým kritikám písničky "Brand New Me", "Someone Like You" je jen jedna. Na rozdíl od příběhu za jejím vznikem.

*použit překlad Zory Neoralové

Kolem a kolem ... o pop-up klubech

2. prosince 2012 v 14:54 | Petr Balada
Praha si nemůže na nedostatek klubů stěžovat. Na co trochu ano, to je jejich dramaturgie. Ale na nesvéprávný dotační systém se spoléhat nelze a nájem a energie se z něčeho zaplatit musí. V následujícím týdnu otevře klub, který má čistě teoreticky předpoklady být na pár dní kulturní osvěžovnou. Program však napovídá, že praxe je jiná.

Pop-up kluby fungují na jednoduchém principu. Na pár dní obsadí legálně místo, co se po zbytek roku propadá do nicoty. Vysloužilé průmyslové objekty, výstavní haly, vybydlené domy. V ideálním případě může takový klub přitáhnout pozornost k chátrající památce. Prostor pak zároveň fungovat i v rámci účelu tohoto chvilkového zabrání. Většinou však jde pouze o komerční využití nového fenoménu. Jakýsi nádech alternativy pro unuděné clubbery.

Zatímco ve Spojených státech takto funguje už deset let především segment restaurací a módních eventů, Evropa se vydala kulturnějším směrem. Nebo lze také říci, že zatímco za oceánem ani neskrývají snahu získat tímto způsobem pozornost a následnou finanční podporu, my pokrytecky žonglujeme s pojmy umění a alternativa.

Pražský Blink Excelenet (už ten název,že?) obsadí bývalá jatka v Holešovicích. Fantazie ohledně programu se po sdělení adresy rozjede naplno. Pak ale přichází léčba smykem. Údajně největší česká silent party, dále party Acidelika (minimal techno a house), maraton Červeného trpaslíka, Teatr Novogo Fronta. První položka by se dala pochopit, pokud by ve sluchátkách zněl běžný provoz jatek, ale to je stejně naivní představa, jako chtít, aby se například místo Červeného trpaslíka nonstop četly knihy Kurta Vonneguta. I pop-up zkrátka musí vydělávat.

Kolem a kolem by pop-up kluby mohly být vlastně ideální náplní kulturní politiky města. To by uveřejnilo seznam objektů, vypsalo veřejnou soutěž na dramaturgii, poskytlo dotaci. Fakt, že by vešly ve známost nemovitosti, kde se něco chystá, by mohlo pomoci dané místo oživit už dopředu. Rozjela by se debata o jeho budoucnosti, která by dala občanům metropole větší možnost podílet se na podobě svého města. Každá utopie má reálný základ. Jenomže můžeme změnit skutečnost pouhým mrknutím oka?
 
 

Reklama
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...