... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

Literatura

Alexis Jenni - Francouzské umění válečné

24. března 2014 v 19:43 | Petr Balada
Protože už nevíme, kdo jsme, hodláme se zbavit těch, kteří se nám nepodobají.

Byl jsem naštvanější a naštvanější. S každým dalším přečteným odstavcem, větou, tečkou. Ostatně jako pokaždé, když držím v ruce knížku, u které nechci, aby někdy skončila. Trpím totiž syndromem poslední stránky. Přeji si smrt všech oblíbených hrdinů znamenající bezstarostnost nad jejich dalšími osudy. Nebo alespoň závěrečné odhalení, které mě přinutí přetrhat s nimi citovou vazbu. Čím více hodin s nimi strávím, tím obtížněji je dostávám z hlavy. A "Francouzské umění válečné" má šest set stran.

Rodiče mých kamarádů, přátelé mých rodičů, všichni ti roztomilí dospělí lidé, kteří mě objímali, zvedali ze země, posazovali si mě na kolena, obsluhovali mě u stolu, možná těma samýma rukama stříleli, podřezávali, topili, používali elektrické kleště, jimiž vyrvávaly z mučených křik. … Kam se poděli všichni ti, kteří se naučili dělat tohle? Když jsme konečně přestali válčit, jak jsme se zbavili všech vrahů z naší úplně poslední války? Nezbavili jsme se jich, vrátili se domů.

Román o válce a malování tuší. Kniha, ve které se vedou bitvy zbraněmi, štětcem, myšlenkou. Příběh o státu, národu, kolonii. Dějiny Francie od druhé světové války po nedávnou minulost. Polemické rozepře a glosy o tématech důležitých pro každou zdravou společnost. O otázkách, na které jedni odpovídají slovem a druzí činem. A oba tábory jsou si vědomi, že důvody, proč tyto otázky nyní řeší, mají kořeny v minulosti.

Jde o prostý důsledek násilných období dějin: některá běžně užívaná slova vybuchnou zevnitř, protože je ucpe krevní sraženina, stanou se obětí zástavy významového oběhu.

Při pročítání kulturních rubrik, literárních anket nebo bilančních rozborů občas narazím na stesky po velkém českém románu. Nejsem schopný rozlišit, nakolik jde o nářek fiktivní a nakolik skutečný, neboť přiznávám, že nejsem v současné domácí literární produkci tolik kován jako v té hudební, kde fiktivní témata a výkřiky stále hrají prim, ale pokud bych měl popsat podobu onoho chtěného románu, namířil bych prst na "Francouzské umění válečné".

Potřebujeme především střechu nad hlavou, takovou, aby nespadla, aby nás chránila a abychom se pod ni všichni vešli. Barva zdí nijak nenarušuje pevnost střechy. Střecha jen musí být dost pevná.

Možná by vlastně úplně stačilo ho opsat. Změnit geografické reálie, přizpůsobit historické souvislosti. Pocity z německé okupace, sídlištního boomu, přistěhovalectví, konzumního způsobu života lze ponechat. Pasáže, kde se Francie vyrovnává s minulostí koloniální politiky, především válkou v Alžírsku, by se nahradily odsunem sudetských Němců, cílenou likvidací nejen válečných hrdinů a léty života v komunismu obecně, ztrátou území. Úvahy o únavě některých slov pak rezonují napříč jazyky. Proč nevyužít putovní licence televizních reality show také na knihy?

Také jsem byl malý; a jako mnoho dalších v té době jsem i já bydlel v polici. Lidé se uklízeli do skladů, do velkých regálů ze světlého betonu, do úzkých, vysokých a velice dlouhých domů. … Všichni pobaveně sledovali život na balkonech, ale v hloubi duše odtud toužili utéct. Všichni chtěli zbohatnout tak, aby si mohli koupit nebo postavit vlastní domek a žít sami.

V obecné rovině by to fungovalo. Předchozí citace by po opravě zněla: Všichni si chtěli nakrást tolik, aby si mohli koupit nebo postavit vlastní domek a žít sami. Ale mentalita a historické zkušenosti se přece jen ošálit nedají. Evropa je sice společný prostor, ovšem složený z individuálních kousků krajiny. Nebo, řečeno v souladu s filozofií jedné z postav knihy, Evropa je jenom slovní konstrukt, který jsme si vytvořili, abychom se mohli ohánět vyššími cíli. Alexis Jenni psal svůj román pět let. Snad mezi námi chodí spisovatel, který má už minimálně čtyři roky za sebou a příští Velký knižní čtvrtek představí "České umění zapomnění". A já budu zase naštvanější a naštvanější.

Ale když o něčem neslyšíte, neznamená to, že to zmizí: je to tu a v tichosti to účinkuje, jako zemská přitažlivost.


Alexis Jenni - Francouzské umění válečné. Praha: Argo 2013, překlad Danuše Navrátilová

Gabriel Garcia Márquez - Dobrodružství Miguela Littína v Chile

20. dubna 2013 v 14:26 | Petr Balada
Některé knihy mají dar rezonovat v různých dobách a v různých zeměpisných šířkách stejně silně, a to bez ohledu na počet let, které uplynuly od jejich napsání. Stačí, když slouží jako záznam o událostech, na něž tak rádi uplatňujeme selektivní paměť, a které nám připomínají, že historie se opakuje nám navzdory. Za matku moudrosti budiž prohlášena nepoučitelnost.

Márquezova kniha se odehrává v roce 1985 v Chille. Je pravdivou kronikou odvážné mise, kterou uskutečnil filmový režisér Miguel Littín. Ten ze své rodné země emigroval po Pinochetově nástupu a ocitl se na seznamu pěti tisíc nežádoucích osob bez možnosti návratu. Přesto ho uskutečnil. V přestrojení, se změněnou identitou uruguayského obchodníka. Vrátil se, aby za pomocí hned několika na sobě nezávislých evropských štábů natočil dokument "Acta General De Chile" o skutečném stavu státu přežívajícího pod režimem nemilosrdné diktatury.

První věc, na kterou jsem si v souvislosti s touto útlou knížkou vzpomněl, bylo "Argo". Napadne někoho po vítězném tažení iránského dobrodružství zfilmovat i chilské? A bylo by to vůbec dobré rozhodnutí, pokud by za důvod k realizaci posloužila právě sklizeň cen Bena Afflecka? A co kdyby se do režisérského křesla (a tentokrát jenom do něj) posadil opět on? "Dobrodružství Miguela Littína v Chile" je však mnohem náročnější námět. Obsahuje daleko závažnější motivy a rozhodně v něm není místo pro komediální, zlehčující, složku. Lze ho považovat také za kontraverznější, jak potvrdila nedávno vytažená vyjádření ze životopisu Margaret Thatcherové.

Pinochet měl totiž i své mocné příznivce, bez kterých by se ostatně nejspíš ani k postu prezidenta Chile nedostal (další spojitost s "Argo"). Pro nás je jeho pozice o to hůře uchopitelná, že historická zkušenost nás pojí spíše s diktaturou levicového typu. Pinochet však po svém krvavém nástupu k moci hospodářství nikoliv zestátňoval, ale zprivatizoval. A jeho hospodářská politika tak našla pochopení nejen u zesnulé baronky. Průvodní znaky chilské diktatury, jak je v rozhovoru s Márquezem Littin popsal, už ale známe důvěrně i u nás. Stejně jako způsoby odporu proti ní, a to včetně volby upálení se.

Zajímavý je už začátek knihy. Obsahuje pasáž o rozčarování režiséra, který po příletu do země zjišťuje, že navzdory bídě a vyhlášenému výjimečnému stavu je Santiago de Chile na první dojem ve vizuálně mnohem lepším stavu, než když ho před desetiletím opouštěl. Je to důležitý moment pro čtenáře. Relativizuje důvody jednání hlavního hrdiny, když jím připouští, že od začátku měl jasno, co přijel natočit. Následná obrazná popisnost skutečného stavu věcí už pochyby nepřipouští. Přesto ta lehká úvodní nejednoznačnost příjemně překvapí. Dokazuje velikost Márqueze, který mohl předmětné odstavce bez pochyby i vynechat. A mě odkazuje zpátky na začátek ke zmínce o selektivní paměti.

James Graham Ballard - Betonový ostrov

12. března 2013 v 18:06 | Petr Balada
Dostal se k úpatí náspu. Mával jednou rukou a volal na několik aut, která jela po silnici na západ. Ani jeden z řidičů jej nezahlédl, natož aby zaslechli skřehotání, které mu vycházelo z vyschlého hrdla. Pokusil se po náspu vyšplhat, ale po pár krocích se zřítil na hrbol, vyčnívající z blátivého svahu.
Jak moc sledujete při jízdě autem své okolí? Zastavili byste, když by na vás mával otrhaný muž s utrženým výfukem místo berle? Nebo jinak. Vaše autonehoda nezanechá žádné viditelné stopy. Zraněný uvíznete na zarostlém ostrově obklopeném rameny autostrády. Nad sebou desetimetrový násep. Jste bez mobilního telefonu. Profesní a soukromý život máte zařízený způsobem nevyvolávajícím paniku z vaší nepřítomnosti. Jakým způsobem přivoláte pomoc?

Spisovatel, který hrdiny rád vystavuje extrémním situacím, aby na jejich jednání ilustroval střet civilizace s jedincem, odlidštěnosti se základními lidskými potřebami, dostál svému zvyku a stvořil Roberta Maitlanda. Dobře zajištěného architekta s rodinou, milenkou a pocitem, že lepší už to ani mít zařízeno nemůže. V luxusním Jaguáru se řítí po čerstvě otevřeném úseku dálnice rychlostí, která zapříčiní jeho pád do propasti ostrova. Dílem okamžiku se tak z něho stává trosečník s tenčící se nadějí na záchranu. To vše na doslech civilizačního ruchu proudících kolon a na dohled městskému životu za okny paneláků.

Novela vyšla poprvé už bezmála před čtyřiceti lety. Přesto neztratila nic na aktuálnosti. Není přitom obžalobou moderního světa, ale daleko spíše jeho reflexí. Nesoudí, popisuje. Používá čtivou formu krátkých kapitol, která svým celkovým rozsahem dělá z "Betonového ostrova" dystopický thriller pro jedno odpoledne s vyústěním do série otázek nutících čtenáře přemýšlet, jak by se zachoval na místě hlavní postavy.

O nestárnoucí výpovědní hodnotu knížky se opírá i připravovaná filmová adaptace. Děj posunul scénář Scotta Kosara do roku 2020, hlavní rolí se protrpí Christian Bale, a to pod režijním dohledem Brada Andersona. Všichni tři se potkali už na "Mechanikovi", ve kterém Bale na hranici sebeobětování změnil svou fyzickou konstituci. A podobně trýznivý úkol ho čeká i nyní. Tedy snad. Přestože o projektu poprvé promluvil režisér už v roce 2011 a na světě je i první náhled plakátu, koluje kolem filmu virtuální ticho.

Poučení z četby : Michel Houellebecq

9. prosince 2012 v 11:52 | Petr Balada
- Více sexu si užijete jako zaměstnanec ministerstva kultury, než jako vědec.
- Fakt, že věta začíná banálním konverzačním tématem, neznamená, že nemůže skončit jako lekce z pornografie. A
naopak.
- Náboženství není o individuálním přístupu založeném na meditaci, duchovním hledání a podobně. Je to čistě
společenská činnost, založená na fixaci, rituálech, pravidlech a obřadech.
- Dosažení pocitu štěstí předznamenává tragédii. Čím více se tento pocit blíží absolutním hodnotám, tím více mrtvol po
sobě zanechá.
- To, že na vás svět působí depresivně, neznamená, že vy sám jste v depresi. Je to však první předpoklad k hospitalizaci
na psychiatrii.
- …ovce jsou pravicový, zatímco vlci jsou vlevo; přitom vlci se podobaj německejm ovčákům, extrémní pravici.
- Žádná apokalypsa není natolik velká, aby po ní nemohla přijít další a další a další.
- Netrapte se mizerným osudem ostatních, pořiďte si svůj vlastní.
- Cynismus není nemoc. Je to jen vytříbenější varianta střízlivého pohledu na svět.

(Sepsáno na základě četby knih "Rozšíření bitevního pole", "Elementární částice" a "Platforma")

Dick Hebdige - Subkultura a styl

9. října 2012 v 19:18 | Petr Balada
Kruh vedoucí od odporu ke lhostejnosti, od vzdoru k integraci, obepíná každou subkulturu.
Po více jak třiceti letech vyšla i u nás zkraje léta studie britského sociologa a teoretika médií Dicka Hebdige. "Subkultura a styl" zaujme během prvního letmého prolistování množstvím doplňujících poznámek pod čarou, které potvrzují, z jak bohaté teoretické základny autor vycházel. Ke svým závěrům se pak odrazil od předpokladu, že situace "černochů" se shoduje se situací "bělošské dělnické mládeže". Tento úhel pohledu přináší netradiční poznatky plné paradoxního poznání.

Vše se točí okolo vztahu místních k jednotlivým vlnám antilských přistěhovalců, okolo hledání cesty k nim a k jejich kultuře. Čtenář se tak například dozví, že právě tato importovaná kultura byla jedním z inspiračních zdrojů pro hnutí Skinheads. S trochou nadsázky lze tedy poznamenat, že účast členů Skinheads na akcích oslavujících jednu rasu (jeden národ), je v podstatě popíráním vlastních kořenů.

Objev nové subkultury vždy doprovází vlna hysterie v tisku.
Dick Hebdige věnuje obsáhlou část svého textu punku, na jehož příkladu mj. ukazuje, jakou roli hrají v dějinách jakékoliv subkultury média, kdy jejich prostřednictvím dochází k postupnému přehodnocení deviantního chování dominantními skupinami. Popisuje cestu od poplašných pohoršlivých zpráv po fotoreportáže zachycující punkery uprostřed rodinného kruhu.

Každá nová subkultura zakládá nové trendy, vytváří nový vzhled a zvuky, které zpětně napájejí příslušná průmyslová odvětví.
Nezapomíná ani na prizma marketingové stránky, když uvádí, že subkultura se koneckonců věnuje na prvním místě spotřebě, neboť komunikuje jen prostřednictvím zboží, i když významy s ním spojené jsou záměrně posunuty nebo převráceny, čehož je právě punk s přenesením jeho průvodních vizuálních znaků do módního průmyslu ideálním příkladem.

Jediné, co kazí potěchu z četby českého vydání, je překlad, který chvílemi připomíná okopírované věty z překladače Google. Občasné stylistické nesmysly a podivuhodné novotvary lze však také brát jako doklad toho, že pan překladatel je punker/pankáč a tudíž nemohl být vybrán nikdo povolanější.

Hebdige, Dick.2012. Subkultura a styl. Praha: Dauphin a Volvox Globator

Zástupy (povídka)

20. prosince 2011 v 20:59 | Petr Balada
... Co když jsou státní maturity jenom začátek? ...

Když jsem ho uviděl, změnil se letopočet. Jako bych znovu stál v koupelně před zrcadlem. Je pondělí ráno, den přijímání. S tváří vytvarovanou odepíraným spánkem dávám své matce za pravdu - vypadám nezdravě, politováníhodně, v detailu místy až odpudivě. Pomohly mi k tomu tři dny bez jídla i fakt, že tekutina mi zavlažila ústa naposledy před čtyřiadvaceti hodinami. Se svým sklonem k popraskaným rtům jsem tehdy automaticky sáhl na polici pro balzám. Byl pryč. Má matka ví o ďáblových detailech své.

...celá povídka zde
 
 

Reklama
... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...