... kult.mix@seznam.cz ... recenze.cz ... tracktip ... spotify ... festivaly ... kult.mix@seznam.cz ...

recenze cz

Erika Fečová - Go For It 2015 ... 85%

23. prosince 2015 v 19:03 | Petr Balada
Když se letos na scénu vracela Janet Jackson, čekal se progresivní zvuk od některého z nejprovařenějších producentů současnosti. Singl "No Sleep" však překvapil vypiplaným návratem v čase a stal se jedním z členů kabinetu Best New Track, který na svých stránkách spravuje Pitchfork. Celé album už takovým zázrakem není, přesto při něm jednoho musela napadnout otázka, proč už se takové nahrávky netočí. Jakoby velké hlasy a ikony rnb zapomněly na kořeny žánru a nechaly se vtáhnout do urban pop ringu.

Řečeno s nadhledem: To musela přijít až Erika Fečová, aby dokázala, že je stále na co navazovat, a že živému doprovodu se v tomhle žánru nic nevyrovná. Ty čtyři položky s doprovodným bandem, v jehož složení nechybí ani muzikanti od Lady Gaga a Lauryn Hill, jsou parádní jízda se suverénním vokálním výkonem zpěvačky. A když se k ní v "You" přidá Frank McComb, old school srdce a duše plesá, o národní hrdosti nemluvě.

Album "Go For It 2015" obsahuje i dvě česky zpívané věci. Cover Abrasaxu "Obyčejnej svět", který vyšel před rokem na kompilaci k poctě kapely, a duet s Michaelem Viktoříkem "Výš víc výš". Spíš propagační ukázka, že i česky to jde, než kousky, které se můžou měřit s výše představenou svatou čtveřicí. Skladba zasluhující si spolu s ní ještě vypíchnout má pořadové číslo jedna a paradoxně k litanii v prvním odstavci se jedná o případ hledání progresivního zvuku a produkce. Titulní "Go For It" oslavila roční narozeniny a gospelový sbor s tanečním beatem pořád zní neuvěřitelně svěže. Je jen škoda, že ku příležitosti alba nebyla stvořena její prodloužená verze.


Erika Fečová - Go For It 2015 ... poslech

Piano - Theia ... 85%

19. prosince 2015 v 12:58 | Petr Balada
Hodnocení, že album je prostě fajn, možná nespadá do kategorie zcela vypovídajících soudů a reakcí, které by si chtěli jeho autoři o svém díle přečíst, ale někdy trefnější slovo, aby jeden pohledal. V tomhle konkrétním případě v sobě navíc označení fajn obsahuje atmosféru, kdy je při jeho poslechu příjemně po duši ze silného a dobře zprodukovaného repertoáru.

Potěší už úvodní písnička "Liptricks" s osobitou a jednou z nejlepších aranží, kterou letos domácí interpret představil světu. Myšleno opravdu světu, protože se zde přes čtyři minuty hraje úplně jiná liga.

Velké FAJN pak přichází v polovině desky. "Honesty", "Theia" a "Try" tvoří dohromady velmi působivou pasáž. Sugestivní, impulsivní, intimní. Ale není všechno paráda, co hraje. Dvojka "Only You" je pouze do počtu a závěrečná bezmála sedmiminutová epopej "Strymoon" střílí vedle jak čeští biatlonisté.

"Theia" se nikam nežene, a přesto dokáže pracovat s vnitřní dynamikou skladeb tak, že ani nepoznáte, že je padesát minut pryč. Většinu tracklistu jste navíc schopni si vybavit ještě pár hodin po prvním přehrání, ale nejen to. Vybavíte si, i jak jste se při poslechu cítili. Prostě fajn.


Piano - Theia ... spotify / nákup

The Prostitutes - Zum Passer ... 80%

12. prosince 2015 v 16:43 | Petr Balada
Nevyvolává takové nadšení jako předchozí "Deaf to the Call", ale pořád nabízí nadprůměrný zážitek, který potvrzuje každé další přehrání. Ten je nastolen nesnadno dešifrovatelnou atmosférou tajuplně přitažlivou stejně jako světlo žárovek pro noční můry. Přesto se nelze zbavit dojmu, že se ne úplně vše podařilo na nahrávku dostat a vyšlo přesně podle představ. Album tak má pro kapelu možná větší grády než pro posluchače.

Řízný začátek s "Nobody" střídá rozpačitě vyprodukovaný "Dream" představující dvě skladby v jedné. Country nádech u následujícího bengálu "Meet You in the Morning" je sice fajn, ale všeho moc škodí ("Freedom Room"). Elektronika v "I Feel the Same Way Too" působí ve vztahu k ostatním položkám trochu nepatřičně (stejně jako závěrečná "Swan Call"). A obecně, v písničkách, kde tempo spadne dolů, se vytrácí výhoda syrového zvuku, který zajišťuje větší autenticitu nahrávky. U pomalých skladeb se ho zkrátka nepodařilo vyvážit s výrazem zpěvákovým, který v těchto pasážích nesnadno uniká teatrálnosti velkého vypravěče a z desky se náhle stává jeho další sólovka ("Chairman", "Rain").

Kytarista The Prostitutes Martin Destroyer na svém blogu korigoval vyjádření právě Adriana Bella, že album zní jako z léčebny, na léčebnu s hodně děravým plotem. A ačkoliv je ten význam jinde, neodpustím si poznamenat, jaká škoda, že ty díry neslyšel i Bell.

V jednotlivostech lze mít proti "Zum Passer" zkrátka desítky výhrad (ještě jsem zapomněl na otravnou tamburínu v "Simple Song"), ale pak spustí "Nobody", rozjede se "Rumble" nebo "Odyssey", vygraduje song "Tagliatelle", a dostaví se převažující pocit, že zas tak zlé to prostě nebylo. Je to záhada, ale co by jinou desku položilo na lopatky, tady pracuje jako součást oné nesnadno dešifrovatelné atmosféry pro ni. A pokud chcete mít z poslechu "Zum Passer" ještě o něco větší zážitek, doporučuji četbu celého výše zmíněného blogového příspěvku odhalujícího vznik jednotlivých písniček.


The Prostitutes - Zum Passer ... poslech / spotify / nákup

Klara. - Home ... 65%

8. prosince 2015 v 20:24 | Petr Balada
Nevýrazný dojem. Stylové převalování z boku na bok. Krásně vypadající, doladěné v detailech, ale pomíjivé a chladné jako tající ledovec. Navzdory progresivnímu zvuku a žánru se nedaří Kláře Vytiskové přijít s něčím, co by posluchače překvapilo nebo nakoplo. Písničky míjejí jedna druhou. Místo vlnobití, žabička skákající po hladině. Album má osmatřicet minut. Když odkrojíme poslední šestiminutový remix, nelze se vyhnout otázce, jestli vůbec stálo za to, tuhle kolekci pustit do světa. Jestli snaha využít momentální mediální pozornosti se neodrazila v kvalitě repertoáru, který zjevně neprošel dostatečně soudným dramaturgickým sítem. Ovšem velmi slušné EP o třech položkách by se sestavit dalo. "Forever", "Velvet" a" I Believe" jsou písničky dávající tušit, jak dobré album mohlo vzniknout. Bez ohledu na výsledek stále platí, že Klara. je projekt, který tu potřebujeme. Neboť, nalejme si toxického vína, druhé takové sólové trendy zpěvačky jejího kalibru se nám momentálně nedostává. Což je koneckonců neštěstím i pro ni samotnou. Tak tedy, ať žije jednooká královna!

Klara. - Home ... spotify / nákup

Barbora Poláková - Barbora Poláková ... 75%

5. prosince 2015 v 14:30 | Petr Balada
"Nafrněná" Bára Poláková zůstává víc herečkou než zpěvačkou. (Aktuálně.cz)

Herečka Poláková je definitivně zpěvačkou, její deska má úroveň. (idnes.cz)


Zdá se, jako by jediným sporným bodem desky byl kvíz, čím vlastně je její autorka. Jedná se přitom o tu nejzbytečnější otázku, kterou si lze v souvislosti s nahrávkou položit. První přehrání přináší trochu zásadnější problém. Střetává se tu tolik hudebních a interpretačních světů, že spíše než o kompaktní debut s výpovědní hodnotou jde o nejasnou zprávu o roztříštěnosti jedné mysli. Na vině může být délka zrodu, ale své mohl vykonat i úspěch singlu "Kráva". Očekávání vystupňované následnou "Nafrněnou" se tu odráží v opozici k očekávání jejich fanoušků.

Obě písničky reprezentovaly Báru Polákovou jako originální zpěvačku se smyslem pro humor a nadsázku ve spojení s moderní hudební produkcí. Mají v sobě drzost a vzpouru proti zbytku hlavního domácího proudu, což jsme tu naposledy zažili před čtvrt stoletím s nástupem Lucie Bílé. Jenomže zbytek alba se už zase nese v konvenčním duchu a nepomáhá mu ani záštita J. P. Muchowem.

Vypovídá to o tom, že onen zmiňovaný ohlas přesáhl rámec očekávání samotné Polákové, která by se mnohem raději prezentovala ve vážnější rovině písničky "Ona"? Může být. Ale tím, že nemálo nabízeného repertoáru vyplňuje prostor mezi oběma polohami, kdy i ty sporadicky ironické ostny textů jsou obrušovány konvenčním hudebním doprovodem v pomalejším tempu, není vlastně její vnitřní pozice dostatečně čitelná. Paradoxně odpovídá obsah desky zrodu nové popové hvězdy pro všechny. Tedy statusu, který se ze začátku zdál být ve spojitosti s Barborou Polákovou oxymorónem (vlastně stejně jako u Lucie Bílé).

Co nefunguje na úrovni dlouhohrajícího celku, se naopak velmi daří u jednotlivých písniček. Projevuje se tu výhoda autorské zpěvačky. Každý song si s sebou nese vlastní emoci už od svého zrodu. Hlas a výraz jsou pak už pouze prostředkem, jak ji předat dál. A díky tomu propojení je jejich úloha v podstatě ulehčená. Uvěřitelnost, díky které zabírají i vážnější věci, je, spolu s nesporným skladatelským a textařským talentem, nejdůležitějším závěrem o Barboře Polákové, ke kterému lze po poslechu její prvotiny dojít. A až se přidá jistota v záměru, co a komu chce vlastně zpívat, úvodní kvíz už nikdo řešit nebude.


Barbora Poláková - Barbora Poláková ... spotify / nákup

Slza - Katarze ... 45%

29. listopadu 2015 v 13:56 | Petr Balada
"Katarze" je debut, který dopadl hůře, než mohl a měl. Po loňském singlu "Lhůta záruční" jsem pojal naději, že i pop Made in Czech Republic dospěl k bodu zlomu. Že v rámci jeho obrody probíhající v souvislosti s tvůrčím nástupem generace protlačené skrze sociální média a formující se pod vlivem pluralitnější hudební nabídky se konečně dočkám moderní verze popu neštítící se být trendy. Je proto docela úsměvné, že nakonec i tvorba nových jmen připomíná ve své konzervativnosti a usedlosti zdejší velikány osmdesátých let.

Nudná produkce "Katarze" zabila i tu největší výhodu, kterou si Slza s sebou od počátku nesla. Texty od Xindla X jsou zárukou, že když už se, jak se na správný pop sluší, zpívá o ničem, nedostavuje se při jejich poslechu pocit trapnosti. To se po formální stránce víceméně podařilo. K přestřelení došlo snad jen v závěrečné písničce "Pouta", kde se vrstvení slov zvrtlo v obtížně srozumitelný a těžkopádný cajdák. Jinak si lze představit, že texty někomu jistě obohatí i slovník. Ostatně samotný název alba musel dát svým sémantickým výkladem části cílové skupiny zabrat. Horší, pokud se na něj nechají nalákat příznivci adult popu.

Tím se dostávám k samotnému obsahu textů. Kdyby je zpíval někdo v osmnácti, nijak by mě to neiritovalo. Ale v pětadvaceti? A to zbylá část dua je ještě o pár let starší. Jistě, vztahy se sice řeší bez ohledu na věk, ale způsob se v něm přeci jenom odráží. Na druhou stranu, v osmnácti od nikoho neuslyšíte, že je citů prost, což ovšem vzhledem k tomu, že to nikdo neříká ani v mnohem pozdějším věku, není zrovna výjimka potvrzující pravidlo.

A teď k písničkám, které zmírňují pocit úplné beznaděje. Jednou z nich jsou aranží rozdrobené "Etikety", kdy se jedná o jedinou skladbu, ve které se po této stránce něco málo děje. Za zmínku stojí i "Pozice Off" jako jediná nabízející alespoň odvar současného zvuku přicházejícího tu z francouzských tu z nizozemských diskoték. Zbytek sází na to, že jednoduché a chytlavé melodie se prosadí bez ohledu na provedení, což odpovídá přístupu nájemných řemeslníků bez ambicí. Splnit úkol a vydělat. Trochu smutný dojem z alba, které je prvotinou, i když jde jenom o pop.

Slza - Katarze ... spotify / nákup

Vyjakomy - Oni ... 70%

28. listopadu 2015 v 13:19 | Petr Balada
Někde v čase končící druhé skladby jsem si začal připadat jak uprostřed výběrového řízení na místo sociálního pracovníka. "Pustíme vám skutečný příběh obyvatele našeho města a vaším úkolem je pojmenovat situaci, ve které se ocitl a navrhnout její řešení. Nelekněte se, příběh je podmalován hudbou." Vyjakomy nahráli zajímavou desku. Hudební melancholii, kterou jsme v posledních letech navyklí slýchat ve spojitosti s obskurním českým žánrem chcípácký pop, tu najednou vyplňují slova obracející se nikoliv dovnitř světa se sebou samým nevyrovnaného jedince, ale naopak k postavám ocitnuvších se v situaci, kdy mají nárok křičet o pomoc. A jakkoliv zní sluchu některé textařské obraty neobratně, těžkopádně a málo invenčně, skutečnost, že se vyhýbají planému moralizování, z nich ve svém celku dělá důvod si desku po této stránce poslechnout.

Dojem trochu kazí stavba písniček, která se vzájemně podobá jak žloutek žloutku. Načrtnutý příběh skončí bez katarze uprostřed vyprávění a následuje delší instrumentální dohra. Když se tak stane potřetí za sebou, dostaví se nuda, kterou v dostatečném odstupu udržuje menší lpění na zvuku kytar, než je v kraji zvykem (produkce Tomáš Neuwerth). Lehké pohrávání si s repetitivními prvky typickými pro taneční muziku pak z nenadání vykouzlí jeden z nejsympatičtějších momentů alba, kdy u písničky "Vlkům" zamrzí, že místo tří minut nemá šest. Však je také už z druhé půlky, kdy se řeší lehčí témata a hudební stránka je méně svázána odpovědností ke sdělenému. V úplném závěru se však ještě stihne drobně relativizovat moto Lepší to zkoušet než se hroutit, čímž zpětně dostane úvod alba zase trochu jiný náboj. No ták, kdy se vám naposledy stalo, že jste museli nad texty u domácí nahrávky skutečně přemýšlet?


Vyjakomy - Oni ... poslech / nákup

Nèro Scartch - Piece Of My Life ... 50%

24. listopadu 2015 v 19:24 | Petr Balada
Mediální příběh, který nahrávce na cestě od autorů k posluchačům vymyslí vydavatelství či distributor, občas zapůsobí jako těžko odstranitelné stigma. Tak například o "Piece Of My Life" se v oficiálním doprovodném textu hned úvodem píše: Jemnost pařížské šlehačky podávané na hrubozrnném smirkovém papíře. To už pak jenom zbývá desku vzít a nabízet ji jako příbal zdarma k dotisku "Padesáti odstínů šedi", čemuž by odpovídal i slovník následného přirovnání obsahu desky k něžnému pohlazení v záři plazmové erupce.

A ve stejném duchu si pojďme už v rámci recenze rovnou říct, že Nèro Scartch je nejpřesvědčivějších v klidných mezihrách. Všechny agresivní výpady pak sice fungují po hudební stránce, ale když se k nim přidá dětský výraz v rádoby drsňáckém hlase, padlou atmosféru nenahodí řemen ni bič. U všech jmen citovaných v kolonce vzory od Marilyna Mansona po Prodigy hraje důležitou roli démon v osobě za mikrofonem. Strašák, který děsí nejen svou vizuální stránkou, ale i způsobem, jak pracuje s hlasem. Tady se nic takového neděje. Jakub Svoboda zpívá stejně, jak působí na fotce z obalu. Týpek ze žurnálu.

Odhlédnuto od zpěvu, je "Piece Of My Life" sympatickým dílem hudebníka, který zná svůj žánr. Bohužel, snad s výjimkou úvodní skladby měnící se chvílemi v zajímavou teatrální kompozici, nepřináší nejen v aranžích nic navíc. Jsou to takové přehrávky toho, co má Jakub Svoboda rád. Nekoná se žádné překvapení. A to ani směrem k domácí scéně, kterou daleko více obohatili Android Asteroid, se kterými také vystupuje. Ale už jenom kvůli tomu mediálnímu příběhu je fajn, že ta deska pod nickem Nèro Scartch vznikla.


Nèro Scartch - Piece Of My Life ... spotify / nákup

Haager - New ... 55%

17. listopadu 2015 v 13:56 | Petr Balada
Ani slibná plejáda hostů nezajistila, aby vzniklo něco víc než jen průměrně splněné zadání o hudebním publicistovi, který přešel na druhou stranu. Dobrá zpráva je, že nejde o průšvih. Jen se zkrátka nepodařilo do skladeb dostat element, který by je vytrhl z pevné vazby soukromého památníku. Z jednotlivých zápisů lze vyčíst, co má jejich autor rád. Že zručně zvládá dát po formální stránce do kupy písničku a ve chvíli, kdy se jí podaří zaranžovat jako narativní příběh, dostaví se dokonce lehce nadprůměrný zážitek (např. "Drowning" s Jiřím Burianem), ale v momentě, kdy v rovině instrumentálních předělů hraje bez pomocí hostů, vkrádá se do poslechu touha ty mezery vyplnit ještě další činností. A bohužel, čím blíže k závěru, tím víc se ta touha nenechá omezovat ani přidaným hlasem. Měřeno doprovodnou akcí poslední třetina by se zvládla i s vysavačem. Tomáš Haager by měl zkusit napsat muzikál, což nemyslím nijak pejorativně. Například písnička "Back to Sleep Again" je včetně přesného vokálního výrazu (Adrian T. Bell) jasnou muzikálovou árií. A intermezza jsou jako dělaná pro přestavbu pódia s taneční vložkou. Léta jsem na žádném nebyl, naposledy to tuším byli "Pornohvězdy", ale pokud by se Tomáš Haager uvolil a dostal do týmu Petra Kolečka, zašel bych. Na "New" jako by se Haager příliš nechal svázat svými vzory, muzikou, kterou poslouchá. Nedává všanc svou autorskou osobnost. Není vlastně jasné, jestli chce a má prostřednictvím hudby co říct. Výsledkem je nevýrazný a až příliš opatrný debut s několika málo světlými momenty, které však svou kvalitou stačí k povzbuzení naděje, že s dalším albem by přece jenom mohlo být líp.

Haager - New ... spotify / nákup

Sifon - Siphon ... 80%

14. listopadu 2015 v 12:36 | Petr Balada
Sólový počin člena WWW Ondřeje Anděry vyvrací hned několik skutečností, které tím pádem skutečnostmi být přestaly. Zřejmě nejzásadnějším nově nastoleným faktem je, že WWW nejsou totéž, co Ondřej Anděra, čemuž musí minimálně z padesáti procent uvěřit každý, kdo si "Siphon" poslechne celý. A aby překvapení nebylo málo, přinejmenším ze čtyř skladeb se zdá, že je Anděra složil pozitivně naladěn, což může být pro skalního fandu tvorby WWW až skandální zjištění. Ale vem to všechno prezident. Navzdory všemu a všem jde především o dobré album. Ačkoliv stopáží napadá jednu hodinu, obratně se vyhýbá dlouhým prázdným plochám. Pomáhá si změnou tempa nebo ojediněle přidaným hlasem. Škoda jen, že se tak občas děje na úkor atmosféry nahrávky.

"Siphon" vládne bohatým a plným zvukem snadno evokujícím představu živého koncertního provedení skladeb. Navíc v hodně variabilním provedení, neboť například "The Sirens of Summer" by slušela art rockerům stejně jako indie popařům. "Bang Bur" by dobře zněl ve velké orchestrální úpravě i ve verzi odehrané J.A.R.. Je to další pozitivum celého alba. Muzikálnost s jakou jsou jeho jednotlivé položky vymyšleny a nahrány překračuje žánrové hranice. Těžké rozhodnout, zda se do budoucna více těšit na novinku podepsanou WWW nebo Sifon. Ale možná je to vlastně jedno. Obě jsou už v téhle chvíli zárukou zajímavého posluchačského zážitku.


Sifon - Siphon ... spotify / CD
 
 

Reklama


Rubriky

... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz ... kult.mix@seznam.cz...